Odjakživa jsem chtěla velkou rodinu, měla jsem jasno, že chci 3 děti. I v časech běsné puberty kdy jsem byla obrovská party girl. Jen věk kdy chci sen o rodině realizovat se posouval pořád na později. Nejdřív vysoká škola a taky ten vztah nebyl nic moc. Těsně před 29 to nabralo docela spád. Skončil mi 8letý vztah, našel jsi mě současný manžel a s ním už ty rozhodnutí šly rychle. To otěhotnění už bohužel, ne.
Vysvětlovala jsem manželovi, že šance potratu je na začátku velká
Pamatuji si jak jsme byli v pohodě první měsíc, druhý měsíc, lehce znejistění třetí měsíc.. Čtvrtý měsíc, pátý už jsme zjišťovali kdy se řeší neplodnost. A pak asi sedm měsíců od kdy jsme se začali snažit to přišlo. Teda spíš nepřišlo, měsíčky měli zpoždění. Celá nervózní jsem si dělala těhotenský test a… nic, totálně sněhobílý. Za dva dny ta sama situace, i za další dva. Já byla strašně zklamaná a zmatená. Vůbec jsem netušila, co se asi může dít.
Pak jsem narazila na netu na informaci, že ten druh těhotenského testu co jsem používala neukazuje dobře ranní stádia těhotenství. Koupila jsem jiný, pro jistotu snad tři. Nečekala jsem ani do rána a testovala rovnou po příchodu z práce. A bylo to tam! Já měla takovou radost až jsem brečela štěstím. Manžel mě objímal, hladil po zádech a říkal: „Tak vidíš, konečně se to povedlo.“
Vysvětlovala jsem mu, že to není jistý, že ta šance, že to pořád nedopadne je takhle na začátku docela velká. Dozvěděla jsem se jen, že to moc hrotím a že to bude dobrý. Další dva týdny uběhly jak nic.
Dva nádherné týdny co jsem věděla, že jsem těhotná. Do teď si pamatuju úplně přesně vše z toho víkendu. V pondělí jsem byla objednaná ke gynekoložce, aby těhotenství potvrdila a zkontrolovala jak se vše vyvíjí. V sobotu jsme šli na výlet. Žádná velká námaha, museli mě obíhat snad i důchodci, protože já jsem přece těhotná, musím se šetřit.
Měla jsem sen, že jsem přišla o miminko. Ráno jsem šla na záchod a krvácela jsem
V neděli ráno jsem se vzbudila a říkám manželovi: „Ježiš já měla děsný sen. Zdálo se mi, že jsem začala krvácet a přišli jsme o miminko.“ Manžel se na mě docela bavit, že už mi ty mé strachy hrozně lezou na mozek. Vstala jsem a šla na záchod. Hádejte co? Jo, začala jsem slabě krvácet. Říct o tom snu manželovi až později, neuvěří mi. Hrozně mě to vyděsilo.
Hned jsme letěli na pohotovost. Neřekli mi vlastně nic k věci, nic nepotvrdili, nic nevyvrátili. Hladina Hcg (těhotenských hormonů) byla vysoká tak jemně pod průměrem. Ale nebylo to s čím porovnat, jestli se hladina zvedá, nebo klesá. Nařídili klid a kontrolu u nich za dva dny. Ta ale nebyla potřeba, v průběhu neděle a noci bylo už jasný vo co go. V pondělí jsem běhala ještě po doktorech, závěr byl všude stejný. Asi začal potrat, nedá se to říct přesně, jsou případy kdy mimino vydrželo i takhle silné krvácení. V případě zhoršení a bolesti jít na pohotovost a nechat se hospitalizovat.
Záhy se ukázalo, že přesně to bude náš postup.
Žádný z dalších potratů mě nezasáhl tak jako ten první
Několik hodin jsem ležela doma na gauči v bolestech a čekala až se manžel vrátí z práce ať jsem ještě chvíli s ním. Bylo to strašný, nevím jestli byla horší ta fyzická bolest, nebo psychická, jak jsem si pořád dokola říkala, že jsem přišla o dítě.
Nejzvláštnější část byla, když jsem ležela zrovna v těch nejhorších bolestech a na parapet přiletěl pták. Nejdřív tam jen tak seděl a koukal na mě a pak začal nalétávat do okna, jak kdyby se chtěl dostat dovnitř. Mám příjmění jako jeden druh ptáka a ptáček, který se snažil ke mě dostat byl tenhle druh. Nejsem ornitolog, ale odfotila jsem si ho a našla pak na netu, a vypadal stejně. Pak ještě chvíli seděl a nakonec odletěl pryč. Nevěřím na nadpřirozeno, ale stejně jsem doteď přesvědčená o tom, že se přišlo rozloučit moje malé mimi.
Brečela jsem jako.. Nevím k čemu bych to přirovnala. Prostě hodně, moc a nezastavitelně.
Hospitalizovaná jsem byla, nebyl nutný díkybohu žádný zásah a po pár dnech jsem šla zas domů. Žádný další z potratů mě nezasáhl tak jako tenhle. Neměla jsem na nic náladu, nechtělo se mi smát a pořád dokola jsem si říkala co jsem měla udělat jinak. Jakými všemi možnými způsoby to může být má chyba.
Potratila jsem ještě několikrát
Dali jsme tomu pak rok dalšího zkoušení než jsme šli na reprodukční kliniku. Několik vyšetření ukázalo, že manžel nemá nejlepší spermiogram. Podstoupili jsme dvakrát inseminaci, jednou jsem znova otěhotněla a záhy potratila. To bylo ale od počátku tak nějak očekávané, podle toho, že hladina Hcg rostla hrozně pomalu.
Pak za pár měsíců jsme absolvovali prvé IVF. Do toho jsme docela s manželem vkládali naděje a doufali, že to vyjde. Průběh byl ale dost podobný, embryo se ujalo, hcg rostlo do určitého momentu, pak rostlo ale extrémně pomalu a pak růst přestalo, hcg začalo klesat a já zas potratila. I přesto, že jsem se ofukovala jak nejvíc jsem dovedla.
Nějak jsem došla k přesvědčení, že se nám to nikdy nepovede
Pak přišla první vlna covidu a zavřeli se hranice. S manželem jsme se tak půl roka před tím přestěhovali do ČR do té doby žil se mnou manžel na Slovensku. Tam jsme i začali řešit IVF a měli jsme tam zmrazený embrya. Se zavřenými hranicemi a omezenou lékařskou péči na minimum, jsem tak měli na víc jak půl roku s dalším pokusem utrum. Já si našla práci, do toho jsem studovala dálkově a nějak jsem došla k přesvědčení, že se nám to nikdy nepovede.
Vím, že to zní hrozně, ale já si byla vnitřně úplně jistá, že děti mít nebudu. Že to neklapne. Tak moc jsem o tom sama sebe přesvědčila, že jsem se i snažila hledat nějaké pozitiva na tom být bezdětná.
Pak jsme se v létě rozhodli jít na další pokus. Bylo jasný, že s podzimem se hranice zas uzavřou, takže aspoň něco zkusit. Nedávala jsem tomu nejmenší šanci. Dělala jsem tenkrát dokonce docela fyzicky náročnou práci.
Co chvíli jsem krvácela, ale miminku stále bilo srdíčko. A nepřestalo!
Pak mi volal můj gynekolog výsledky Hcg, byly tak vysoké, že vtipkoval o dvojčatech. Ne že bych nebyla nadšená, byla jsem a moc, jen po všech těch zkušenostech jsem se nedokázala těšit. Tak strašně jsem se bála, že to zas nedopadne.
Moc tomu nepřidalo ani to, že jsem po dvou týdnech těhotenství začala zase krvácet. Říkala jsem si, je to tady, hotovo. Jela jsem na pohotovost aspoň pro ten pocit, že něco dělám a lékař se vyjádřil, že za něj vypadá všechno v pohodě. Krvácení mezi tím přestalo. Za dva dny zas to samé. To jsem šla znova s malou dušičkou ke svému gynekologovi a tam bylo obrovské překvapení, viděl srdíčko a bilo.
Panebože, do teď si pamatuju jak jsem neochotně odcházela z vyšetření. Zvládla bych se na ten monitor koukat hodiny. A tak nějak v podobném stylu jsme přežili další dva až tři týdny. Co chvíli jsem krvácela a běhala za doktorem nebo na pohotovost.
V mezičase jsem si opakovala svou tehdejší mantru: „Nepřestěhovala jsem se 300km pryč do jiné země, daleko od rodiny a všech kamarádů, nepřekopala jsem celý svůj život ve všech směrech aby to nevyšlo. To není ten happyend, který si zasloužím.“
Prcek navzdory všem okolnostem ale prospíval perfektně a nakonec se srovnalo i to krvácení.
Doopravdy těšit jsem se začala kolem 26. týdne těhotenství
Zbytek těhotenství jsem pak měla po zdravotní stránce ukázkový. Po psychické stránce to bylo horší. Pořád jsem se bála jestli je to doopravdy, jestli se zas něco nestane. Doopravdy jsem se začala těšit až někdy kolem 26. týdne. Podle všeho co jsem našla od toho týdne už má v případě komplikací dítě šanci přežít.
A když už jsem se blížila ke konci těhotenství, nemohla jsem se dočkat až si ten náš uzlíček štěstí pochovám.
Rodila jsem 17 hodin, ke konci jsem byla mimo
Porod byl nečekaný. V ten den jsem byla ráno na kontrole a podle doktorky rozhodně rodit ještě nebudu. Prcek si asi řekl, že jemu nikdo rozkazovat nebude a ve 3 ráno mi praskla voda. Když se mě manžel zeptal co se děje, tak jsem byla tak v šoku, že jsem mu řekla, že buď jsem se právě počůrala nebo rodím.
Za pár hodin jsem měla mít ve škole zápočet navíc jsem nebyla ani dobalená. Kontrakce jsem měla docela slabé a nepravidelné, přesto jsme do porodnice odjeli hned, jak jsem se dobalila. Měla jsem diagnostikovaného streptokoka a teda jasné instrukce, že co nejdřív po odtečení plodové vody musím dostat antibiotika.
Nebudu řešit jak přesně probíhal celý porod, protože mám silný podezření, že něco možná trochu zvrtal personál i když jinak byli všichni moc milí. Výsledek byl takový, že jsem rodila 17 hodin, v závěrečné fázi už jsem byla úplně mimo a moc o sobě nevím, protože jak se ukázalo, tak prcek měl omotanou pupeční šňůru na dvakrát kolem stehna a kolem břicha a ta ho táhla zpět.
Prckovi klesaly ozvy a když konečně přišel na svět bonding se konal asi tři sekundy. Pak mazal do inkubátoru kvůli nízké saturaci a pak zjistili i zápal plic zřejmě kvůli mému streptokokovi. Dostal antibiotika a bojoval.
Zjistila jsem, že nemiluju své dítě
Zůstali jsme tam týden a když jsme konečně přišli domů a měl začít ten vytoužený společný život, tak mě zválcovalo šestinedělí.
Zjistila jsem, že nemiluju své dítě. Měla jsem ho ráda a hodně, líbil se mi, dělala jsem pro něj vše co šlo, nespala, bojovala s kojením, ale chyběl mi ten pocit o kterém všichni mluvili. Ta dechberoucí mateřská láska. Ten příval štěstí co se měl dostavit jak ho prvně vezmu do náruče, ten tam nebyl.
Strašně mě to vzalo, mé vymodlené a vytoužené úžasné a dokonalé dítě a já ho dost nemiluju?
Panebože co jsem to za člověka.
Bála jsem se, že mě muž nepochopí
Určitě by jim (manželovi a prckovi) bylo líp beze mě. Mám úžasného manžela, je doopravdy můj nejlepší kamarád a nikdy jsem neměla problém mu nic povědět. Tehdy poprvé jsem mu nic neřekla. On to vše tak zvládal, bála jsem se, že mě nepochopí. Neměla jsem nikoho komu bych to mohla říct.
A tak jsem jen tiše trpěla a brečela, fakt hodně brečela.
Pamatuju si jak jeden den přišel manžel z práce já mu nechala prcka na starost a šla jsem venčit psa. Celou cestou jsem brečela, bylo mi úplně fuk kdo mě vidí a dělala si výčitky, jak hrozný člověk jsem, jak určitě shořím v pekle, protože není možné abych nemilovala vlastní dítě, když jsem si ho tak moc přála. Ono to tak moc nezní, ale já jsem za normálních okolností docela racionálně smýšlející osoba.
Povedlo se mi tak zapojit zbytky zdravého rozumu a udělala jsem sama se sebou tenkrát dohodu. Budu na sebe hodná, nebudu si dělat výčitky za to co cítím, nebo necítím celé šestinedělí. Je to velká hormonální zátěž a je přece možný, že mé tělo to prostě nezvládá dobře se vším zápřahem kolem.
S prckem jsem dál pokračovala ve studiu, do toho domácnost a navíc se pak zjistilo, že musím ještě na dočišťování takže ani fyzicky jsem nebyla OK. A prostě pokud ani po šestinedělí nebudu spokojená s tím co a jak cítím, řeknu o tom manželovi a budu trvat na tom abych vyhledala pomoc.
Láska přicházela pomalu a já si říkala, jestli si ji jen nenamlouvám
Neumím říct kde se to zlomilo. Ta láska přicházela pomalu, malými krůčky a trochu nesměle. Asi jako když se zamilujete do partnera. Otázky typu necítím něco? Né to si jen namlouvám. To nebude ono, nebo možná jo? Možná něco málo tu je, ale nejsem si jistá.
Pamatuju si, na veliký příval štěstí když se prcek na mě prvně usmál. Ale doopravdy vím, že ho miluju tak strašně až to bolí od jednoho náročného dne, kdy se kazilo vše co šlo, malý byl nevrlý ja jsem taky nebyla v nejlepší náladě. Pak potřeboval přebalit a když jsem ho položila na přebalovací pult, on se poprvé zasmál, jako doopravdy nahlas zasmál…
Nepamatuju si už co byl ten spouštěč, ale pamatuju si, že ten pocit štěstí a lásky byl tak náhlý a silný, že mě rozbrečel i rozesmál naráz! Nemohla jsem se ani pořádně nadechnout, jak to bylo silný.
To byl náš happyend, díkybohu za něj.
Prcek je nejskvělejší a nejkrásnější dítě na světě, samozřejmě jsem úplně objektivní 😀
Nemáme jen lásku a smích, někdy se křičí, někdy jsme parťáci a někdy jdeme tak nějak proti sobě. Nemá ještě ani dva roky, ale je svůj víc než velká část dospělých lidí, a já ho ne jen za to obdivuji a jsem moc pyšná, že jsem jeho máma.
- Barbora M., IG: @mama_s_vrtuli_v_pr.eli
