Rozhodla jsem se sdílet svůj příběh k cestě k mým holčičkám. Věřím, že to může nějaké ženě, dívce mamince pomoci, protože i já v určitých chvílích hledám útěchu v takových příbězích.
Kde začít? Asi od začátku. S mým mužem se známe od gymplu, prošli jsme si spolu různými obdobími a každé z nich nebylo krásné, ale věřím, že náš vztah a slovo miluji tě to přeneslo na jinou úroveň. Seznámili jsme se, když mně bylo 14 a jemu 19 let.
První náš životní kopanec přišel těsně po mé maturitě, a to v roce 2013. Vysadila jsem antikoncepci, protože jsem si říkala, že tak za dva roky bych už chtěla miminko a kdyby to bylo hned, tak to nevadí, protože jsem vždy chtěla být mladá maminka, abych děťátku stačila.
Jenže jsem onemocněla, zjistili mi Nezhoubnou nitrolební hypertenzi – neboli „vodnatelnost mozku“. Kolotoč doktorů, vyšetření a tak dál nakonec vyvrcholil operací v 2014, kdy mi implantovali VP shunt – hadičku z mozku do malé pánve, k odvádění přebytečného mozkomíšního moku.
Měsíce plynuly a já čím dál víc toužila najít na testu ty dvě čárky. Dle mé tehdejší gynekoložky jsem byla v pořádku, předepsala mi nějaké pilulky k podpoře ovulace a pak další k udržení. Vesele jsem je zobala a každý měsíc doufala, že to vyjde. Nevycházelo to, místo toho přišla další operace spojená s shuntem a pak další.
Ukázalo se, že má nemoc komplikuje možnost otěhotnění
Dvě čárky stále nepřicházely, přestěhovali jsme se, pracovali, užívali si jeden druhého, ale moje pocity každý měsíc, kdy přišla menstruace byly neudržitelné.
Tak jsme se poprvé dostali do Repromedy, kde paní gynekoložka naznala, že kvůli shuntu mám v malé pánvi volnou tekutinu, které může bránit otěhotnění. Kolotoč dalších doktorů vedl k další operaci, kdy mi dali shunt do srdce. Nyní mám VA shunt a mimi se určitě povede. Kvůli tomu jsem ztratila důvěru ve svou doktorku, která mi roky tvrdila, že je dole vše v pořádku.
Přešla jsem k jinému DR. U něj zazněl i vedrikt – polycystická ovaria. Dobře, další operace spojená s očištěním vaječníků a zkouška průchodnosti vejcovodů. Levý v pořádku, ale pravý neprůchodný. Vzhledem k tomu zase odeslání do Repromedy, aby nám pomohli tam.
Přišly pocity, že nejsem správná žena, když nedokážu otěhotnět
Nebudu lhát, pocity s každou menstruací byly devastující a také jsem začla nemít ráda sama sebe. Pocity, že nejsem správná ženská, co neumí otěhotnět byly na denním pořádku. Každý měsíc jsem to obrečela, zapila a snažila se nepropadat blbým myšlenkám. Říkala, jsem proč se nám nedaří a jestli se nám vůbec někdy podaří.
Pak začínaly být těhotné kamarádky okolo mě a každý kočárek nebo bříško ve mně vzbuzovalo obrovský smutek.
V Repromědě jsme tedy dopadli následovně – pravý neprůchodný vejcovod se plní tekutinou, která v určité a té nejzásadnější fázi cyklu samovolně vypustí. Takže každé embryo, co by potřebovalo čas se zahnízdit, je „spláchnuto“. Řešením bylo nastimulovat vaječníky, odebrat vajíčka, oplodnit je, zmrazit, jít na další operaci, kdy splachovací vejcovod odstraní, rekonvalescence a pak IVF.
Vše jsme absolvovali.
Zamlklý potrat v 9tt není nic neobvyklého, ale pro mě to byl v ten moment konec světa
Povedlo se nám zamrazit sedm embryí a když jsem konečně měla jít na vytoužené IVF, měsíčky, díky kterým by se mohlo začít, nepřicházely… a tak jsem si asi padesátý sedmý den cyklu jela do repromedy pro injekci na vyvolání měsíčků. Že by to mohlo být těhotenství? To jsem si po tolika negativních testech ani nepřipouštěla a ani jsem si test doma nedělala, protože jsem se bála že budu zklamaná. Jenže příroda je mocná a já vyskočila na kozu, paní doktorka vzala ultrazvuk a bylo to tam.
Malá černá tečka v děloze. Přirozený zázrak. Nebudu lhát, pocity štěstí byly nepopsatelné.
Hned jsem volala manželovi, abych štěstí sdíleli společně. Každý týden jsem jezdila na kontrolu do Repromedy a ke svému gynekologovi jsem šla někdy v 7tt, kdy jsme už i slyšeli srdíčko. Když jsem mu popsala průběh tak se jen pousmál a říkal, že příroda je mocná.
Ale v dubnu 2018 jsem začla ráno špinit, snažila jsem se uklidnit a nevěnovat tomu pozornost, je to přece normální. Neustávalo to a tak jsem jela odpoledne na kontrolu. Zamlklý potrat v 9tt. Nic neobvyklého a podle statistik asi 30% žen si tím projde, ale pro mě to byl v ten moment konec světa.
Proč já, proč se to musí dít nám, přece jsme si toho vytrpěli dost, než se nám ten zázrak podařil tak proč odešel…
Na vyčistění dělohy jsem šla až další den, kdy už jsem pravdu začínala krvácet. Nejhorší noc, co jsme zažili, pocit, že mám v sobě mrtvé miminko byl devastující.
Zákrok proběhl rychle, klasické šestinedělí, kdy se zavinuje děloha jsem prožila v truchlení a sebeobviňování, jestli jsem něco neměla udělat jinak. Dále čtením podobných příběhů jako je ten náš.
Pak byly čarodejnice 30.4. a já se dívala na nebe, zapálila svíčku a vnitřně se rozloučila s malým andílkem, kterého jsem v sobě mohla devět týdnů nosit, vnitřně se uklidnila, že nám měl ukázat, že to půjde a jsem vděčná, že tu chvíli byl.
Vyšlo to, ale strach a pocity štěstí byly srovnatelné
Jeli jsme na dovolenou a další měsíc cyklu jsem si šla ke svému gynekologovi na folikulometrii. Změřil mi velikost vajíčka a v době ovulace jsem si nechala dát injekci k jejímu podpoření. Pak jsme na to měli s manželem vlítnout v určitý čas a zase to nechat na přírodě.
Snažila jsem se na to neupínat, těch injekcí, kdy to pak mělo zaručeně vyjít jsme už měli hodně, ale ono to vyšlo. 36. den cyklu se na testu opravdu objevily dvě čárky.
První trimestr jsem se nedívala na kočárky, řekli jsme to jen nejbližší rodině, normálně jsem pracovala a jen se snažila první trimestr nějak přežít. Strach a pocity štěstí byly srovnatelné. Vše bylo v pořádku, genetika nám řekla, že čekáme zdravou holčičku. Pak jsem si to celé začala naplno užívat, poslouchala jsem každý den srdíčko angel soundem, hladila s bříško, vykládala mu, připravovala se na příchod I.
Vzhledem k mému onemocnění jsem byla domluvená, že budu rodit ve FN Brno Bohunice. Nevadilo mi to, věřím že to bylo v dané situaci nejlepší, kdyby byly nějaké komplikace se mnou, tak mi tam dokáží nejlépe pomoci.
Celé těhu bylo fyziologické, nic mě netrápilo – jen klasické těhotenské neduhy jako nohy, záda, hemoroidy, poslíčči, čůrání, nespaní, žáha a tak dál. 😀 Ale stejně jsem si to užívala, přece z plakátů na nás koukají jen veselá a usměvavá miminka a maminky co hned kojí, vypadají vyspaně, najezeně a odpočatě hned po porodu…
Anesteziloložka si neodpustila mi dát při probíhajícím porodu radu – měla bych zhubnout
Porod se rozběhl v noci. Opravdu jsem poznala, že už to není poslík, ale stah. Začla jsem si to tedy počítat, chodit, dýchat a manžela nechala čtyři hodiny spát. Pak už to nešlo, stahy byly co 3 min., tak jsme jeli.
Do Brna jsme to měli od domu cca 35 km. Ta cesta, kdy jsem si nemohla chodit byla nejhorší. Po příjezdu jsem byla na 4-5 cm a šla jsem na box. Dostala jsem do ruky kanylu, klistýr jsem chtěla, ať nemám strach tlačit, a stahy pokračovaly, tak jsem si řekla o epidurál.
Přišla anestezioložka, lehla jsem si a paní to nemohla napíchnout, trefila nerv a já sebou cukla. Samozřejmě, že ležet v klidu v jedné poloze se stahama co pár minut, to mi moc nešlo.
Nakonec se to podařilo a paní anesteziloložka si neodpustila mi dát radu do života. Měla bych zhubnout. Dovedete si představit, co to udělá s rodičkou po 10 hodinách stahů, na 7 cm, strachem staženou, co bude následovat a personál co má být empatický řekne, že je tlustá?
Dnes už se ví, že na porod by se měla žena cítit bezpečně a milovaně, tam to bohužel nešlo. Ano tlustá jsem, vím to sama moc dobře, rodím dítě… Brečela jsem mezi stahama, nenáviděla jsem sebe a svoje tělo.
Pak ale začly klesat ozvy miminku. Dali mi na hlavu miminka vaginálně sondičku k monitoraci, bohužel pak už jsem si nemohla chodit. A pořád jsem byla na 7 cm. Šup oxytocin a hned 9,5 a můžeme tlačit.
Tak jsme tlačili, ale s každým zatlačením klesaly malé ozvy. Najednou mám střih a vidím nad sebou doktora, že to takhle nepůjde a jdeme na sál. Bylo mi už všechno jedno, jen aby byla malá v pořádku a já to přežila. Dali zase něco do žíly a stahy přestaly. Měla jsem pocit, že jsem neschopná vytlačit miminko… tak se jelo na sál.
První si malou I choval manžel. Já se probrala až na poporodní JIP s prázdným břichem a pocitem, že nemůžu dýchat a kde mám své vymodlené miminko.
Proč necítím ten obrovský nával lásky a všeho, co cítit mám?
Poprvé mi malou dovezli na kojení sestřičky z novorozeneckého. Tak rychle ven prso a sestra vezla další dvě miminka maminkám vedle. Měli jsme stejné číslo, tak mi ji pomohly nastavit na prso, aby se přisála. Sát nechtěla jen spinkala asi z té narkozy. Já se na ni dívala a neubránila jsem se pocitu – Ona je fakt moje? Proč necítím ten obrovský nával lásky a všeho, co cítit mám? Nevěděla jsem, co je se mnou zase špatně.
Druhý den jsem vstala, začala chodit a miminko mi stále vozili na kojení co 4 hod. Na jednu stranu jsem to vítala, protože jsem měla dost starostí sama se sebou a taky jsem se bála, abych se o ni správně postarala a nějak ji nerozbila. Třetí den jsem si nechala dát nadstandard, a tam už jsme byly samy spolu. V noci mě vyděsily urinové soli v plinečce, o nich jsem nikde nečetla.
Od sestřiček jsem dostala při přebírání kázání, co a jak dělat, jak před a po nakojení vážit a hned po jídle dát do postýlky spinkat. A hlavně nechovat když spinká! Bála jsem se je neposlechnout a jen si ji chovat nebo nemít v peřince.
Dlouho mi trvalo i doma, než jsem si vše srovnala v hlavě. Je to moje miminko, já jsem maminka, vím co je pro malou i pro mě nejlepší a mazlit se ní chci, i když spí a nebo když nespí. Protože mazlení a dotyky nejsou špatné. Rady od kamarádek, rodiny doktorů… vše jsem si vždy vyslechla ale pak dělala podle toho co vyhovuje nám. Cesta k tomu byla ale dlouhé.
Přirozený porod a kojení = zdravé dítě. Moje bylo císařem a na UM. Cítila jsem, že jsem jako maminka úplně selhala
Domů jsme jeli s UM a kojit jsem se snažila, pořád přikládala do rozedřených bradavek a každé přisátí bylo peklo. Ta malá čtyřkilová piraňa sála jak o život, ale nestačilo to. Pořád jsem si říkala, co dělám špatně, přece mám prso a miminko tak musím mít i mléko, tak proč pořád pláče, že má hlad. V poradně u pediatra malá neprospívala, hubla i když jsem kojila co hodinu. Tak jsme měli víc dokrmovat. Nakojit a dokrmit, jenže to vypadalo, že si ode mě nic nevezme.
Pak mě začaly bolet záda, pořád jsem přikládala, chovala co hodinu, plakala a říkala jsem si, že je mám zablokované. Bohužel zablokované nebyly, byla to plicní embolie.
Takže dva týdny po porodu jsem byla zpět ve špitálu, manžel s miminkem sám doma.
Zvládl to úžasně a hlavně se s malinkou sžil a naučil se všechno na jedničku. Asi proto jsem se po porodu nedokázala rozkojit, tělo bylo tak slabé, že už nemělo sílu vykrmovat dalšího človíčka.
Tak jsme byly na UM, nebudu lhát, brala jsem to jako své další selhání. Všude na vás totiž všechno křičí, že jen přirozený porod a kojení = zdravé dítě. Moje bylo císařem a na UM…cítila jsem, že jsem jako maminka úplně selhala.
Šestinedělí a hormony také udělaly své.
Dnes už vím, že je potřeba toto téma více otevírat… také názor, že jsou nějaké maminky líné se rozkojit a raději dají flašku, protože je to jednodušší? I tohle je schopný někdo říct, i když neví co může mít dotyčná maminka za sebou, jak komplikovaný porod, šestinedelí… Já jsem vděčná, že jsme v době, kdy si můžeme mezi UM vybírat. Nevím kde by manžel sháněl kojnou, když jsem byla v nemocnici.
V šestinedělí jsem byla poslaná zase na zákrok na vyčistění dělohy, protože tam byly rezidua. V porodnici tentokrát v místě bydliště jsem čekala na zákrok, přišel primář a řekl mi, že mě nebude operovat, že mám jít domů a být ráda že žiju. Protože si ředím krev kvůli embolce a nebude do mě vrtat. Pak se za mnou ještě vrátila vrchní sestra a jako kamarádce mi říká – Víte, kdybychom Vás operovali a něco se nepovedlo a vy nám tu vykrvácela, tak by to byl průse***, ale kdyby Vás sem dovezla rychlá, že krvácíte a my se Vás snažili zachránit, tak jsme se vás snažili zachránit, tak to by to bylo v pohodě. Zůstala jsem jako opařená, že je tohle v našem zdravotnictví normální. Tak jsem se sbalila a šla. Dostala jsem pak třikrát injekci na vyvolání měsíčků a děloha se vyčistila sama. Příroda si opět pomohla sama.
Tak k našemu prvnímu šestinedělí. Bylo krušné a plné sžívání a hledání našich nových míst. Už teď ale mohu říct, že wow nekonečná láska se u nás konala až po překonání šestinedělí, hormonů a až přišly první úsměvy.
Z dovolené jsme přijeli čtyři. Už jsme nepotřebovali ani injekce na podporu ovulace
Léta plynuly a my byly na dovolené. Už jsme si říkali, že by druhé miminko bylo potřeba, že máme ještě tolik lásky a chceme se s ní podělit i s dalším miminkem. Z dovolené jsme přijeli čtyři.
Tentokrát jsme nepotřebovali ani injekci na podporu ovulace, ale je pravda, že jsme se od porodu I nechránili a vše si sedlo až po více než dvou letech. Opět jsem si dělala test 36. den cyklu a bylo to tak, ale já to věděla už týden. Cítila jsem se stejně jako s I.
Druhé těhu bylo opět bez problému, nyní jsem si ale hned od prvního trimestru píchala Clexan na ředění krve až do konce šestinedělí. Nebylo to nic hrozného, naučila jsem se to téměř bez bolestně i bez modřin. A kromě dalších klasických těhu neduhů to bylo náročnější, protože člověk musí fungovat s jedničkou a připravovat na miminko.
Byli jsme plni obav, jak to bude zvládat naše první, že už není obletovaný jedináček a veškerá pozorbost bude u miminka. My jsme si o tom každý večer povídali, co a jak bude, že bude plakat, že maminka bude u miminka a I mi bude pomáhat, a pak budeme mít čas pro sebe. Probírali jsme různé domácí situace a snažili se I na to celé připravit povídáním.
Z druhého porodu jsem měla strach větší než z prvního, asi tím, že člověk věděl už do čeho jde
Druhý porod se rozbíhal od neděle. Měřitelné poslíčky mě budili, ale pořád jsem věděla, i když se to dá změřit, že to není TA správná bolest. Ve středu jel manžel na celodenní meeting a samozřejmě jsme se báli, já doma sama s jedničkou a stát se může cokoli.
Z druhého porodu jsem měla strach větší než z prvního, asi tím, že člověk věděl už do čeho jde.
Středu jsem s I zvládni a v noci a čtvrtek ve 2 začly ty správné bolesti. Celé to bylo moc rychlé, kontrakce hned co tři minuty. Plánovala jsem si, že se půjdu umýt, užiji si první část doma, ale jak to bylo časté, tak jsme hned jeli do Brna. Zavolali jsem hlídání pro I a na nic nečekali.
Cesta do Brna nás čekala i tentokrát a v autě to byla větší síla než poprvé. Kontrakce byly silnější a silnější a mezi nimi nepřicházela žádná úleva k odpočinku, spíš mi to přišlo jako jedna nekonečná kontrakce, co na chvíli mírně zeslábne.
Do Brna jsme dojeli a hned nás brala na monitor miminka, napíchla žílu a já se snažila vzpomínat na všechny mantry a uvolnit se a nechat ty vlny plynout a dýchat, jenže to nešlo. Manžela jsem poslala dvakrát, aby během monitoru zavolal sestřičku, jenže přede mnou byla na vyšetřovně další rodička.
Konečně si mě zavolali a verdikt byl jasný – 10 cm a na vyšetřovně už se mi chtělo tlačit. Manžel říkal, že najednou se tam objevilo hodně lidí a všichni začali spěchat. V mžiku jsem byla na porodním boxu, podprsenku na jednom rameni a tlačila jsem. Druhá holčička vylezla ve 4:30 tak na páté zatlačení. Pak jsme se dověděli, že ještě přemýšleli, že nás pošlou pryč, protože byli plní. A ještě že manžel nešel na to wc jak chtěl…
Druhý přirozený porod. Jsem ráda že jsem ho zažila po císaři, že jsem měla možnost zažít bonding a celé emoce okolo toho, že jsem to tentokrát dokázala. Dnes už vím, že bych to dokázala i poprvé, kdyby nebyla I zaseklá.
Jít se vyčůrat byla noční můra a ne pokaždé se to povedlo a byla to třeba hodinová záležitost
Díky rychlosti, bylo velké porodní poranění pochvy a zevních rodidel. Nějak to sešili a já si říkala, že to bude určitě dobré a zítra budu lítat po pokoji s mimčem a nic mi nebude. Teď si jen chvilku odpočinu…
Opak byl pravdou, na poporodní jip za mnou došly nějaké tři doktorky, dívaly se dolů a jen slyším – tady je nějaká díra někam a tady to trčí a plandá. A paní K máte špatný krvák, díky ztrátě velké ztrátě krve, souhlasíte s transfuzí? Tak mi začalo být asi jasné, že zítra běhat nebudu, místo toho jsem šla pod narkózu, na lifting spodku. Pak jsem dostala další transfuze a šla na samostatný pokoj.
Celé tohle po porodu bylo daleko bolestivější než samotný porod. Miminko mi opět vozili každé čtyři hodiny na přiložení. Druhý den po porodu a první po operaci za mnou přišla sestra z novorozeneckého a chtěla mi malou předat. Viděla, v jakém jsem stavu, pytlík na moč a sotva se držím na nohou, tak mi malou nenechala. Já byly v té chvíli ráda, doufala jsem, že to bude od prvního porodu jiné, že budeme hned spolu, mazlit se skin to skin přikládat a že to celé v porodnici bude jiné než s první.
Se sestřičkami jsme se domluvily, že malá zůstane ještě na noc u nich, bála jsem se že s ní někde spadnu. Pak přišlo na řadu čůrání, to jsem věděla, že to bude peklo, ale nedokázala jsem si představit jaké, vůbec to nebolelo ani neštípalo, ale nešlo to uvolnit a spustit asi jako to bylo celé nateklé. Sprcha nepomáhala, nakonec jen polodřep nad wc. Doma jsem to pak ještě vytrénovala a nad wc twerkovala, abych to „vytřepala“, ale jít se vyčůrat byla noční můra a ne pokaždé se to povedlo a byla to třeba hodinová záležitost.
Malá pláče po mamince. Jako opravdu si ji maminko nechcete vzít k sobě?
V devět večer za mnou přišla jiné sestra z novorozeneckého, že malá pláče po mamince. Jako opravdu si ji maminko nechcete vzít k sobě? Okamžitě jsem začla brečet, řekla ať mi ji doveze, podepsala jim papíry a klepala jsem se. Bála jsem se, jak starost o ni zvládnu, když se pomalu nedokážu postarat o sebe. Volala jsem manžela, aby za mnou na noc přijel, naši první udal k sestřenicím a jel za mnou mi pomáhat. Další noc také a pak jsme mohli domů.
Přikládala jsem v porodnici a snažili jsme se první noc i s dokrmem přes cévku za asistence manžela, abych tentokrát mohla kojit. Ale moje trable se spodkem, malé nechuť sát z prsa, jsme se rozhodli, že dáme UM i tentokrát. S flaštičkama jsme to uměli, ale s prsama ne… Doma nás čekala I a těšila se na sestřičku. Ta vlna lásky, co mě zalila, když jsem je viděla spolu byla dokonalá. Věděla jsem, že to bude těžký, ale že se máme s to nejdůležitější.
Při tom, co dnes vím, bych chtěla, aby i druhý porod byl císař
Období druhého šestinedělí bylo peklo jako první. Každé jinak, ale na tohle období nemám hezké vzpomínky. Všude jsem si četla o těhu a průběhu ale ne o tom co následuje po porodu. Díky krevní ztrátě jsem byla unavená první měsíce, než se to srovnalo. To, že jsme se rozhodli pro UM bylo v daný okamžik dobré rozhodnutí, i s ohledem na naše první. Celé okolo miminka to zvládla dokonale, ale já jsem mohla být s ní, když někdo další krmil a pak mazlil A. I kvůli mým potížím na wc a se spodkem.
Při tom, co dnes vím, bych chtěla, aby i druhý porod byl císař. Já jsem chtěla zažít přirozený a celé okolo něj. Přirozený porod byl pro mě daleko horší. Po císaři jsem za dva týdny mohla víceméně normálně fungovat, ale nyní jsem byla vyřazená půl roku.
Obě holky jsou dubňátka a poprvé jsme měli sex po šestinedělí a vše hned jako by nic. Nyní jsme se měli pořádně rádi až na vánoce. A i tak musí být manžel pokaždé velmi opatrný a pocity mám, že znovu rodím.
Každý měsíc během menstruace, to dole nateče tak, že si myslím, že znovu zažívám šestinedělí. Vím, že takové porody nejsou častě, že většinou opravdu druhý den maminka vesele chodí a stará se jak má… Ale pro mě ta bolest během šestinedělí a rekonvalescence byla tak velká, že jsem si v sobě stále nezpracovala.
Mateřství je neskutečně náročné. V životě jsem nebyla tak unavená, vynervovaná a tlustá, jako jsem teď
Tak taková byla naše cesta ke dvěma holčičkám a porody. Dnes už vím, že první potrat nás měl něco naučit, bez něj bychom neměli I. A to je naše první usměvavá dokonalá holčička.
Mateřství je neskutečně náročné. V životě jsem nebyla tak unavená, vynervovaná a tlustá jako jsem teď. Doma je neustále nepořádek, s manželem se míjíme a prakticky si jen střídáme holky, abych i já mohla chvíli pracovat a něco nám přivydělat.
Ale zároveň vím, že jsme přesně tam, kde máme být. Tolik lásky, kterou s holkama zažívám, jsem si nedovedla představit.
Mít děti je nová dimenze lásky i mezi námi s manželem. I když se skoro nevidíme, mnohdy nám stačí jediný pohled a víme, že ty probděné noci a neustálé rýmečky zvládneme, protože se milujeme.
Také mě mateřství naučilo se mít ráda, vážit si toho co mé tělo zvládlo a dokázalo dát život dvěma zdravým holčičkám, a to, jak vypadám není důležité, ale to, jak se cítím. Pro holky je nejdůležitější usměvavá a spokojená maminka.
Jsem ráda, že jsem měla možnost svůj příběh sdílet, snad v něm někdo také najde i útěchu tak, jako jsem já hledala útěchu k cestě za miminkem. Jsem ráda, že je čím dál víc profilů, které ukazují pravost mateřství a přináší spoustu informací, které kdybych věděla u jedničky tak si troufám říct, že by naše sžívání bylo jednodušší.
Přece jen MyMámy musíme držet spolu, děláme to nejlepší pro naše děti.
- Martina K.
