Naše cesta začala v roce 2020, kdy jsme se na jaře společně rozhodli začít se snažit o miminko. Všem kolem nás to vyšlo nejpozději do půl roku, a tak jsem se naivně těšila, že už na podzim budu těhotná. Začala jsem přemýšlet, jak to oznámíme rodině, dívala se na věci pro miminko a říkala si, proč zrovna my bychom měli mít jakýkoliv problém s otěhotněním, i když mám celoživotně problém s pravidelností menstruace.
Kdybych jen tušila, jak se mýlím, a čím vším si budeme muset projít.
Po roce a půl aktivního snažení o miminko se stále nic nezměnilo. Počítali jsme si plodné dny, brala jsem vitamíny a prášky na řízení menstruace a podporu těhotenství, partner pil vitamínové nápoje na podporu tvorby a výživu spermií. Vždy když přišla menstruace, cítila jsem se zoufalejší a vyčítala si, že nedokážu partnerovi dát dítě. Začala jsem se sebepoškozováním. Byl to jiný druh bolesti, který byl v tu chvíli pro mě osvobozující.
Dostali jsme žádanku na kliniku IVF a já si stále nedokázala připustit, že by problém mohl být u mě
Na začátku února v roce 2022 jsme dostali jiný druh naděje. Má lékařka nám napsala žádanku na kliniku zaměřenou na léčbu neplodnosti. Výběr kliniky byl na nás, nebylo na co čekat. Po několika dnech hledání jsme vybrali kliniku, která nám svým webem a hodnocením přišla nejsympatičtější. Páry si chválily empatický přístup, což je dle mého názoru nejen v takovém případě velmi důležité. Bylo tedy rozhodnuto a zde nastal pro mě první problém, zavolat tam. Introvert, který má někam zavolat a ještě řešit takového citlivé téma.
Poháněla mě ale vidina toho, že nás to posune blíže k vysněnému miminku, že to dělám pro nás a budeme vědět, na čem jsme.
Volala jsem tam s očekáváním, že nejpozději do měsíce si nás pozvou na návštěvu… opět omyl. Recepční působila mile, ale bohužel klinika měla dost plno. Po této větě jsem očekávala objednání tak za půl roku, naštěstí nás objednala na první půlku dubna. Partner půjde na spermiogram hned ráno, a pak s výsledky máme schůzi s lékařem či lékařkou. Od té chvíle jsem si začala připravovat řeč podpory pro něj. Pokud by výsledky nevyšly dobře, nechtěla jsem, aby si něco vyčítal.
Stále jsem si nedokázala připustit, že by problém mohl být u mě.
Brzy ráno partner musel na spermiogram. Na kliniku jsme šli spolu. Oba jsme byli nervózní a mně bylo líto, že si tímto nepříjemným zážitkem musí projít. Ale jen co jsme vešli, věděla jsem, že tato klinika je tou správnou volbou. Personál a prostřední příjemné a přátelské. Necítila jsem se jako v lékařském zařízení, která mě tolik děsí. Odpoledne nás čekala konzultace.
Měla jsem připravenou řeč, kdyby výsledky dopadly špatně a zakázala jsem si brečet. Nebude to jeho chyba a snad nám bude nabídnuto nějaké řešení.
Rozbitá jsem já, jako žena jsem selhala
Po konzultaci už ale bylo jasno. Rozbitá jsem já. Partnerův spermiogram byl nadprůměrný. Dle mého nepravidelného cyklu nejspíše nemám ani ovulaci a bez ní otěhotnět nejde. Chyba je na mé straně a nemusí to být jen ovulací. V hlavě se mi začaly odehrávat scénáře, že třeba nemám ani dělohu, že mám špatné vaječníky.
Jediné, co momentálně cítím, je selhání a to nejen jako žena, ale i partnerka. Kvůli mně ještě není otcem. Trpí jen a jen kvůli mně.
Další návštěvu kliniky mám v mlze. Čekal nás odběr krve kvůli genetickým testům a mě vyšetření, zda vaječníky fungují dobře a děloha je v pořádku. Cestu tam si nepamatuji vůbec, v čekárně jsem se rozklepala a chtěla jsem utéct. Partner mi byl velkou oporou.
V ordinaci jsem se ale málem rozbrečela, nejen protože se vyšetření provádí během cyklu, což samo o sobě není příjemná myšlenka, ale hlavně protože se provádí vaginálně. Lékařka i sestřička byly empatické, mohla jsem mít na sobě jednorázovou sukni, což mi pomohlo. Necítila jsem se tak zranitelně a odhaleně. Vyšetření bylo bezbolestné a dozvěděla jsem se, že děloha je v pořádku a vaječníky fungují. Trocha naděje, že to není tak ztracené, se v tu chvíli hodila. Po mém vyšetření nás oba čekal odběr krve. To už nebylo psychicky tolik náročné, ale čekání na genetické výsledky ano. Skoro sedm týdnů, ve kterých hormony pracovaly na plné obrátky.
Psychicky jsem nezvládala děti kolem mě
Do rodiny nám přibyl novorozenec a já se nedokázala ani radovat. Cítila jsem závist. V práci jsem se musela vyhýbat dětskému oddělení, a když v dopravním prostředku se mnou jelo dítě hlasitě se projevující, musela jsem vystoupit. Psychicky jsem to nezvládala, dusila to v sobě a ani s partnerem o tom nemluvila.
To čekání na výsledky bylo nevydržitelné.
Poté co se dostavila menstruace, se to ještě zhoršilo a začala jsem opět se sebepoškozováním. Toho už si partner všiml, začali jsme spolu více komunikovat a on pochopil, jak tyto obyčejné věci jsou pro mě těžké. Po společné dohodě jsme si vzali dovolenou a vyrazili na hory. Pryč ze známého prostředí, odpočinout si a nabrat sílu.
Nerozumím, kde se ta odhodlanost ve mně vzala, ale IVF cesta mi přišla jako ta správná
Hned na začátku května nás čekala návštěva kliniky z důvodů konzultace s genetičkou, a poté schůzka s naší přidělenou lékařkou. Avšak na konci dubna přišel telefon z kliniky. Vždy když vidím to číslo, znervózním a se strachem tento hovor zvedám. Naštěstí šlo jen o potvrzení termínu schůzky. Nejsem si jistá, zda bych posunutí termínu zvládla.
Den před schůzkou jsem se dostala do takového stresu, že jsem nedokázala vstát z postele a musela se omluvit z práce. Bylo mi špatně a celý den se odehrál v mlze. Na kliniku jsme jeli společně s partnerem, sama bych tam dorazit nedokázala. Genetička byla moc milá paní, která nám jako první řekla, že po této stránce se nemusíme ničeho bát. Díky tomu jsem se uklidnila a byla schopna vnímat naše výsledky. I když každý přenášíme nějakou nemoc, nejsou společné a naše dítě je dostat nemůže.
Genetika pro nás dopadla dobře. O další komplikaci k cestě za miminkem méně.
Chvíli jsme museli čekat na sezení s naší lékařkou. I když jsem byla nervózní, nebylo to už tak silné. Klid a přítomnost mého partnera mi pomáhala. Lékařka nám řekla, že i hormonální testy dopadly vcelku dobře. Vajíček mám více než bych mít měla, za což může abstinence ovulace, ale kromě tohoto problému je vše v pořádku.
Nabídla nám dvě možnosti řešení. O každé nám řekla dostatek informací a rozhodnutí bylo na nás, spíše na mně. Partner nechtěl tlačit a nechal rozhodnout mě, protože to budou zásahy do mého těla a mé psychiky. Vybrala jsem cestu statisticky úspěšnější, ale o hodně psychicky náročnější. Nerozumím, kde se ta odhodlanost ve mně vzala, ale IVF cesta mi přišla jako ta správná. Díky tomu že se mi opozdil cyklus, jsme mohli začít jednat rovnou.
Dostali jsme přidělenou koordinátorku, která nás touto cestou provede tzv. za ručičku. Podepsali jsme různé souhlasy, dala nám na sebe kontakt a ukázala nám, jak si začít píchat injekce do břicha, které podpoří tvorbu vajíček a ty pak pod plnou narkózou mi budou odebrány. Tento zákrok mě děsí nejvíce, ale cesta po malých krůčcích pokračuje a já najednou pociťuji úlevu. Někam se posouváme, je tu naděje.
Menstruaci jsem snad nikdy nevítala tak šťastně
O dva dny později se dostavila má menstruace a já ji snad ještě nikdy nevítala tak šťastně. Okamžitě jsem volala koordinátorce, která nás objednala na kontrolu a sdělila mi, že od zítra si musím začít píchat každý den injekce.
Kontrola vyšla na víkend a na čas, kdy jsme měli být na rodinné návštěvě. Říkat to rodinám jsme nechtěli. Když jsem se snažila o tom mluvit se svojí maminkou, a čekala od ní podporu, bylo to přesně naopak. Zaskočilo mě to a odmítla jsem, abychom to zkoušeli říct někomu dalšímu. Další slova o rozbitosti, a že naší rodině se to dít nemůže, bych nesnesla. Potřebovala jsem šetřit sílu na cestu před námi. Nechali jsme to otevřené a přemýšleli nad lží, kterou sdělit, ale nakonec nebyla třeba.
Čas kontroly se posunul na ráno, a tak nám to opět hezky vyšlo. Díky těmto znamením mám pocit, že nám je přáno a cesta je to opravdu správná.
Po třetí injekci jsem přestala krvácet, ale díky skvělému přístupu koordinátorky jsem se nebála jí zavolat a zeptat se na to. Uklidnila mě, že je to v pořádku a jsme na dobré na cestě. Čtvrtou injekci jsem si už ale dát nedokázala. Naštěstí na této cestě nejsem sama a partner to převzal za mě, i když mu to nebylo příjemné. Z kontroly v průběhu jsem moudrá nebyla. Za prvé jsem byla u jiné lékařky než své a za druhé mi toho mnoho neřekla. Jen mám další sadu injekcí a jsem objednaná na další kontrolu, i když mi má lékařka říkala, že se chodí jen na jednu. Začínám se obávat, že je něco špatně.
Při druhé kontrole už tam byla naše lékařka, která mě hned uklidnila, že je vše v pořádku a naplánovala se mnou odběr vajíček. Zákrok, který je pro mě největším strašákem, a za několik dní ho budu muset podstoupit, bude provádět lékař. Muž a to je ještě děsivější. Budu tam odhalená, zranitelná, ale bohužel to jinak udělat nelze. Ptala jsem se. Mám velký strach, rozpíchaný podbřišek, bolest vaječníků a do toho problémy v práci, kde do mě ryjí kvůli nepřítomnosti.
Přes noc jsem našla v sobě sílu. A i když se mi ráno vstávalo špatně, věděla jsem, že tohle je další krok vpřed na cestě k miminku. Na recepci jsme se prokázali průkazy totožnosti a šli si sednout do čekárny. Strach a nejistota začínaly narůstat. Nejhorší bylo oddělení od partnera, který musel zůstat v čekárně a já šla na pokoj, kde byly připravené věci na převlečení. Trochu mě uklidnilo, že pod nemocniční košilí si mohu ponechat podprsenku, přesto jsem se necítila moc komfortně. Po chvíli si pro mě přišla sestřička a odvedla mě na sál. To už jsem byla opravdu vyděšená. Byly tam tři ženy, což mi pomohlo se cítit o něco lépe. Na sále byl mužem pouze lékař, který se mě snažil uklidnit i se sestřičkou, než jsem usnula, za což jsem vděčná.
Avšak probuzení z narkózy bez partnera na pokoji, bylo šokem a já se rozbrečela.
Cítila jsem se poníženě, zranitelně a osaměle. Přála jsem si, co nejrychleji odejít zpátky za ním, jenže na vstávání bylo brzy. Musela jsem ještě počkat. Pomohlo mi znovu usnout a po druhém probuzení jsem se cítila o něco silnější. Po zkontrolování mého stavu jsem už se mohla konečně obléknout a jít za partnerem. Objal mě a já se cítila v bezpečí a celkově o něco lépe. Lékař nám dal zprávu o zákroku, dostala jsem léky a termín na kontrolu, na které se dozvíme i počet vajíček, které budou použitelné.
Chtěla jsem to vzdát a nebýt partnera, udělala jsem to
Druhý den jsem musela do práce, což mi dalo fyzicky i psychicky zabrat. Po příchodu domů jsem dostala panický záchvat. Chtěla jsem to celé vzdát a upřímně přiznám, že nebýt partnera, udělala bych to. Dostal do mě jídlo i prášky a chápal, že se před ním stydím a momentálně ani nesnesu jeho dotek. Celý ten zákrok mi neustále připomínaly modřiny v podbřišku z injekcí a také na hřbetu ruky z kanyly. Až zmizí, třeba to bude lepší. Doufám, že hormony se brzy ustálí a mně bude lépe.
Další den nám volala koordinátorka, která se zajímala, jak se cítím a sdělila nám, kolik vajíček z odběru je použitelných. Do odpolední kontroly si máme rozmyslet, kolik embryí si necháme zmrazit. Jako velkou výhru beru, že je jich použitelných skoro dvacet a říkám si, že aspoň jedno se uchytí a opravdu budeme mít miminko. Dodalo mi to víru a sílu jít dál.
V čekárně jsem se sice zase rozklepala, ale uklidnilo mě, že je tam naše lékařka a to už trochu věděla, jak na mě. Opět jsem si mohla vzít jednorázovou sukni, což mi pomáhalo se necítit tolik zranitelně. Dohodli jsme se, že pokud se budu cítit dobře, už na kontrolu nemusím, ale je třeba se hlídat. Celý měsíc mám klid. Tělo se potřebuje zregenerovat a má psychika uklidnit. Bylo to opravdu náročné, a pokud se budu cítit dobře, může pak proběhnout transfer embrya.
Po kontrole jsme měli ještě schůzku s koordinátorkou kvůli embryím. Řekla nám k tomu informace a nechala čas si do druhé dne rozmyslet, kolik si jich chceme nechat zmrazit. Jelikož jsem si v tu chvíli nebyla jistá, zda bych zvládla vůbec další odběr a šla do toho znovu, rozhodli jsme se pro maximální počet zmražení. Pomohlo mi to uklidnit se, že už nebudu muset tohle podstoupit. Oba jsme doufali, že z takové krásného počtu, se nám alespoň jedno uchytí.
Čekání do transferu a já se cítila pod tlakem
Čekání do transferu samo o sobě nebylo náročné. Snažila jsem se psychicky dát dohromady, což mi ale usnadňováno vůbec nebylo. V práci neustály nátlak, kdy už odejdu, že už se se mnou nepočítá a mám jít na neschopenku, jakmile to půjde. Cítila jsem se pod tlakem i skrz rodinu, která se nám snažila zorganizovat čas, museli jsme se zúčastnit návštěvy u miminka a vyslechnout si, že my děti mít zatím nemáme, že jsem příliš mladá a kvůli tomu došlo opět na ventilování psychické bolesti fyzickou. Ale tentokrát to bylo jednorázové, a řekla jsem si dost.
Takto už to nejde, tohle není jejich boj. Není to o nich.
Když začal cyklus, volala jsem na kliniku a dostala jsem termín na kontrolu. Tento termín ale nevyšel dobře, partner měl plány se svou rodinou a já nevěděla, zda mu to říct nebo ne. Nechtěla jsem, aby to říkal své rodině, ale na druhou stranu jsem tam nechtěla jít sama. Poznal, že mě něco trápí a také si vzpomněl, že jsem měla volat na kliniku. Vše jsem mu řekla, ale nakonec to klinika vyřešila za nás. Kontrolu přesunuly hned na ráno, a tak se stíhalo vše. Opět nám přálo štěstí, až je to neuvěřitelné. Kontrola dopadla dobře, a pokud dopadne i druhá kontrola, tak se může naplánovat transfer. Už se blížíme k cíli.
Na druhé kontrole mi moc pomohlo, že jsem si do ordinace mohla vzít s sebou partnera. Vše bylo v pořádku, a tak jsem dostala medikaci, aby se mé tělo připravilo na transfer. U toho jsem právě potřebovala partnera, abych to slyšel i on. Cítila jsem se klidnější.
Čím více se blížil transfer, byla jsem nervóznější, ale zároveň pociťovala i neskutečnou úlevu.
Je to tady, jdeme si pro embryo!
Ohlásili jsme se na recepci, kde jsme dostali na vyplnění dotazník spokojenosti. Při jeho vyplňování jsem si říkala, že vlastně už je to opravdu finiš. Poté se nás ujala koordinátorka, která mi dala prášky, informace, na co si dávat pozor a co můžu a nemůžu a dostala jsem neschopenku. A nejvíce mě potěšila zpráva, že celou dobu při transferu může se mnou být partner. Držel mě za ruku, zkontroloval údaje a byl mi velkou oporou jako po celou dobu naší cesty.
Za čtrnáct dní si udělám těhotenský test a ukáže se, zda se embryo uchytilo. Dokud test neukáže jinak, beru se jako těhotná a musím si tedy dávat pozor na určité potraviny. Hned druhý den po transferu mě začal pobolívat podbřišek jako při menstruaci. Vykolejilo mě to a volala jsem koordinátorce. Její slova mě uklidnila. Vše je tak, jak má být. Snažím se zabavit hlavu a nemyslet na to. Přeji si, aby to vyšlo, abys zůstalo s námi.
Byla z toho nervózní, ale něco mi říkalo, že to vyšlo
Po čtrnácti dnech jsem si hned ráno udělala test a vyšel pozitivní. Nemohla jsem tomu uvěřit, ale stále to nic neznamená. Může být neplatný. Nechci si dávat plané naděje, ale věřím. Ještě ten den jsem volala na kliniku. Domluvili jsme kontrolu, kde mě čeká odběr krve a vyšetření, aby řekli, zda test byl platný či nikoliv. Jsem z toho nervózní, ale něco mi říká, že to vyšlo.
Ono to opravdu vyšlo. Na ultrazvuku jsem tě mohla vidět ve váčku, ve kterém se ti daří. Krevní testy také potvrdily těhotenství, ale stále si to nepřipouštím. Mám strach. Za začátku se může pokazit cokoliv, ale abych byla psychicky co nejvíce v pohodě, nechala jsem si neschopenku a do práce skrz nátlak se už nevrátím.
Není se za co stydět, nejsme rozbití
Poté co jsem dostala první fotku z ultrazvuku a viděla a slyšela tlouct srdíčko plodu, mi došlo, že to opravdu vyšlo a že se to děje. Neucouvla jsem ani o krok, i když chuť byla. Cesta to byla strastiplná, náročná a opravdu vyčerpávající, ale díky empatickému přístupu personálu kliniky a obří podpoře partnera jsem v sobě vždy našla sílu a bojovala dál.
Tohle jako pro introverta pro mě byla opravdu zkouška ohněm. Dokázala jsem si, že v sobě mám neskutečnou bojovnici, která sice potřebovala pomoci, ale za to se stydět není třeba, stejně tak za neplodnost.
Nejsme rozbití.
Lucka H.
