S nějakým realističtějším vykreslením porodu jsem se setkala pravděpodobně na gymplu, kde jsme zhlédli dokonce i video z porodu. Moc si toho nepamatuju, jen jak nás tehdejší vyučující varovala, že holky, které chodí a houpou boky (nebo taky vrtí zadkem), budou mít špatná záda a kyčle a bude se jim blbě rodit. To byla zásadní zpráva, kterou jsem si z hodiny odnášela.
Porody v seriálech a filmech samozřejmě nějaké proběhly, ale tam toho člověk moc nevidí, no a občasné zmínky k porodům z blízké rodiny byly spíš děsivé, když už nějaké.
V těhotenství jsem z porodu měla respekt
Z vlastního těhotenství a následného porodu jsem teda měla respekt, ale zase ne strach. Jedna z mých nejbližších kamarádek o svých porodních příbězích psala i na blogu a povídaly jsme si o nich, takže jsem konečně ještě před těhotenstvím měla nějakou představu bez hororových historek a naopak s pěknými momenty.
Trochu víc jsem se vyznala v pojmech jako hypnoporod, dula, porodní asistentka, nástřih apod., které jsem dříve vlastně neřešila. Když jsem otěhotněla, jedno bylo jasné – chci svou porodní asistentku, která o mně bude pečovat už v průběhu těhotenství a pak povede porod. A přestože to pro nás znamenalo rodit v nemocnici cca 30-40 minut jízdou po dálnici, šli jsme do toho. A udělala (a snad jednou i udělám) bych to zas.
Jediná nepříjemnost byl Hamiltonův hmat bez informování
Jediná nepříjemnost, která mě potkala, byl Hamiltonův hmat zcela zbytečně realizovaný den po termínu porodu, který mi v porodnici provedli bez mého informování. Celý den mi pak samozřejmě bylo zle a bolavo, večer jsem to konzultovala s PA, se kterou jsme zkritizovaly tento postup a domluvily se, co a jak dál na případné další kontrole v nemocnici.
Zároveň mě ale uklidnila, že samotný Hamilton porod nevyvolá, pokud miminko není připraveno. To se mi líbilo, uklidnilo to můj vztek a frustraci.
Po celém bolavém dni jsem po tomto telefonu vyčerpaně usnula něco po 20. hodině, ale nebyl to dlouhý spánek. Po 22. hodině se budím bolestmi a musím na záchod a hned mám tušení, že tohle nebude jen tak.
„3:15, typický čas porodu?“
Tohle se opakuje několikrát v postupně kratších intervalech, tělo se přirozeně vyprazdňuje, pak už nestíhám ani dát teplou sprchu, která mi dělá dobře a musím jít znovu… jojo, tohle jsou kontrakce a čištění těla před porodem, říkám si a v aplikaci zapínám sledování kontrakcí, manžela zatím nechávám spát. Snažím se prodýchávat, moc se nehýbu, vždycky na 10 – 15 minut usnu, než se zase probudím.
Asi ve 3 za mnou do koupelny, kde jsem se uchýlila do teplé sprchy přichází manžel a vysmátý říká: „3:15, typický čas porodu?“, odpovídám bolestně, že asi jo, což ho trochu vyděsí, ale hned ho klidním, že pohoda, zavoláme PA a uvidíme.
A vážně se docela v pohodě cítím, respektive bolí to jak prase a na záchodě už nemám co tvořit a stejně tam musím sedět, ale vím, že zatím můžu být v klidu doma, a že se blíží okamžik, kdy konečně uvidíme našeho syna.
Volám PA, popisuju, jak mi je, v průběhu hovoru stihneme i kontrakci, PA mi radí, jak dýchat, co dál dělat a domluvíme se na dalším volání. Aplikuju teplo na podbřišek a ležím téměř bez hnutí, jen dýchám. Manžela několikrát odpálkuju, že nic nepotřebuju, až mu nakonec musím říct ať na mě prostě ani nesahá a jde si po svém. Je mi ho trochu líto, ale jsem tak nějak uzavřená do sebe a svých pocitů a prožitků, nepotřebuju nic jiného, než dýchat a uvědomovat si, co se děje.
Až pozdě jsem si vzpomněla, že jsem z kurzu hypnoporodu měla i nahrávky na první dobu porodní a někde v šuplíku taky olejíček. 😀
Kousek od domu si říkám, že to je fakt v prdeli, že to nemůžeme stihnout
V dalším hovoru se už s PA domlouváme, že dojede k nám zkontrolovat mě a uvidíme. Ta hodina už se mi zdá dost dlouhá, ale nějak to do jejího příjezdu vydržím, zkontroluje mě a řekne, že je to ta akorát na přesun. Hlavou mi probleskne obava, že to zní jako že je to na spadnutí a chytá mě děs, že porodím někde v autě, na benzince a podobně. Třikrát se mě s manželem ptají, jestli potřebuju nějak pomoct, ale vrtím hlavou, posíláme PA ať jede napřed, manžel balí věci a já se přemlouvám, že se fakt musím oblíct a přesunout do toho auta, jinak porodím doma bez PA.
V autě se mi podaří zaujmout dobrou polohu na boku v pololehu, u třetího semaforu kousek od domu si říkám, že to je fakt v prdeli, to nemůžeme stihnout.
Zbytek cesty mám dost v mlze, opět se mi podařilo prodýchat do nějakého zenu nebo co, a pak už vnímám, že se blížíme k nemocnici, volám PA, že už tam budeme, zastavujeme, nakládají mě na křesílko, které je polohovací… wow, to jsem vůbec nevěděla, že se dělá, boží!
Neustále opakuju, že už nemůžu, že jsem hrozně unavená
S pomocí PA se převlíkám a přesouváme se do pokoje, za chvíli přichází manžel. Celou tuhle druhou dobu porodní, tedy vypuzovací mám spojenou hlavně s pocitem hrozné únavy po probdělé noci a frustrace z toho, že to nějak nejde a nevím, jestli to dělám dobře. Zároveň ale taky cítím obrovský vděk za PA, která je naprosto skvělá, pořád u mě, pomáhá mi, vysvětluje, nahřívá hráz.
Já neustále opakuju, že už nemůžu, že jsem hrozně unavená, manžel mi nabízí vodu, ale nic nechci, tak dostane za úkol mi alespoň vlhčit rty.
Manžel teda dost blbě zvládá doktory, nemocnice, krev atd, takže dodnes moc nechápu, jak to zvládl. V jednu chvíli jsem viděla, jak je zelený a upozornila na to PA, která ho poslala na chvíli ven. Vlastně mě to v tu chvíli pobavilo, že tam rodím a ještě koukám a dávám pozor na toho mého miláčka, který je celý zelený a musím ho poslat pryč. Je fakt, že v pokoji v tu chvíli bylo dost vedro, což zpětně tvrdil, že byl důvod.
Moc díky za něj, byl naprosto skvělý a celý porod jsme i díky němu a jeho pomoci zvládli jen takhle ve třech.
Nikdo mi nic nenutil, neptal se mě na zbytečné dotazy
Tedy, ano, asi 3x tam někdo byl zkontrolovat, co a jak, ale jinak jsme měli intimní prostředí. Nikdo mi nic nenutil, neptal se mě na zbytečné dotazy. PA provedla několikrát nějaký úkon v kontrakci, aby miminku pomohla ven, protože se to nějak nedařilo a opravdu déle trvalo (déle, než říkají ty jejich tabulky), proto tam v jednu chvíli napochodoval i primář, ale upřímně si tohle ani nepamatuju, byla jsem v zápalu tlačení a hlavička už byla vidět, takže je to prý uklidnilo a zase se odebrali pryč.
Po porodu hlavičky cítím nesmírnou úlevu, a tak mě trochu zaskočí, když PA říká, že ale ještě tělíčko a ještě musím zatlačit. To už je ale otázka vteřin a miminko je tady s námi. Najednou necítím vůbec nic, než obrovský a příjemný šok z toho malého stvoření na mých prsou, úlevu a neschopnost uvěřit, že už to je za mnou, a že to vlastně nebylo tak hrozné. A že to vlastně všechno klaplo dle našich představ, wow!
Po kontrole gynekoložkou jsem ještě víc nadšená, protože dokonce nemám ani žádná poranění, takže opět cítím velký vděk (svému tělu, PA, přípravě, miminku,…) a štěstí.
Nikdy nezapomenu na ten pohled, kdy manžel sedí bez trika s miminkem na těle
Asi hodinu jsme s manželem a miminkem strávili na porodním pokoji s občasnou kontrolou PA nebo pediatričky, která se na malého jen mrkla a zase šla. To byl tak skvělý a intimní pocit, poprvé takhle sami tři… Pak šla PA s manželem miminko vážit a měřit a pak mu ho nechala na dobu, kdy já půjdu s její pomocí do sprchy.
Nikdy nezapomenu na ten pohled, kdy manžel bez trika sedí na křesílku v pokoji a na sobě má našeho syna. Bonding pro nás oba dva se vším všudy.
Po pár hodinách na našem pokoji říkám manželovi, že to bylo lepší, než jsem čekala, a že teda to druhý klidně, jakože ne hned, ale určitě jo. 😀 (O tom jsem teda následující 3 týdny po porodu přesvědčená nebyla, ale to už by byl jiný příběh nesouvisející s porodem).
Za celou dobu mě ani jednou nenapadlo, že bych potřebovala nějakou medikaci proti bolesti, ano, bolelo to, nejvíc asi první doba porodní doma v posteli a pak ony zásahy PA v kontrakcích při fázi vypuzovací, ale určitě ne tak, že by to nešlo vydržet. Což mě vlastně dost překvapilo vzhledem k tomu, co jsem o porodech slyšela dříve.
Opět tedy i při vzpomínání cítím obrovský vděk a štěstí, že jsem to zrovna já mohla mít takto.
Porod byl pěkný zážitek měnící život
Na svůj porod vzpomínám jako na pěkný zážitek měnící život a taky s velkou radostí, jak mohl proběhnout a kdo u něj byl. A mluvím takto už od začátku, tedy mám za to, že se nejedná o žádné zapomenutí bolesti a podobně (viz má věta o dalším dítěti ještě v den porodu).
Kdybych měla vypíchnout nejvíc negativní pocit, který jsem měla, tak to byla ta únava a frustrace, že nemám dost síly miminko vytlačit. Při poporodním rozhovoru s PA jsme došly k závěru, že zřejmě přesun do nemocnice a nemocniční prostředí udělaly své a celý proces zpomalily, protože mi zeslábly i kontrakce, první doba porodní doba naopak probíhala dle PA na prvorodičku pěkně svižně, a tak pro příště vím, že jí rozhodně budu volat dřív.
Náš syn se narodil kousek po 10 hodině dopoledne, celý porod tedy trval cca 12 hodin, z toho 3 hodiny jsme strávili na porodním pokoji v nemocnici.
A neměnila bych.
Byl to prostě fajn zážitek.
- Marie V.
