Jako chůva jsem kolem sebe měla spoustu dětí a užívala jsem si to, ale toužila jsem i po vlastních.
V září 2018 jsem se vdala a s manželem jsme byli naladěni na naše vlastní dítě. Začali jsme se snažit už pár měsíců před svatbou. „To přece nemůže být takový problém, jsme mladí, zdraví…“. MŮŽE! Snažili jsme se dlouho. Každý měsíc jsem probrečela, že to zase nevyšlo.
„Proč brečíte?“
Po třičtvrtě roce jsem navštívila doktora, jestli mi něco poradí. Můj doktor – naštěstí už bývalý, neměl moc pochopení, asi na čtyři cykly mi nasadil hormonální léčbu. Na počtvrté, když jsem k němu přišla, aby zhodnotil nárůst folikulů, mi suše oznámil „nic tam není“…
Začala jsem v ordinaci brečet, byla jsem zoufalá a zničená. Nikdy nezapomenu na jeho slova „proč brečíte?“
Na inseminaci jsme byli šestkrát. Bezúspěšně
Hned další den jsem volala do CARu a naplánovali jsme si návštěvu. Po vyplnění formulářů a všeho kolem nám nabídli inseminaci. Hormony, potom návštěva před ovulací, naplánování odebrání spermatu a následná samotná inseminace.
Na tomto zákroku jsem byla dohromady šestkrát. Bezúspěšně.
Poté mi naplánovali laparoskopii, kontrola průchodnosti vaječníků + podezření na endometriózu, která se následně potvrdila. Pár ložisek odebrali a po operaci naplánovali další inseminace se slovy „půl roku po zákroku je nejvyšší šance na úspěch“. Bohužel, u nás se úspěch nekonal.
Kamarádky oznamovaly těhotenství, já se topila ve smutku
Bylo to šílené, všichni říkali ať na to nemyslím, nechám tomu volný průběh, ať jedeme na dovolenou… Kamarádky začínaly kolem mne oznamovat těhotenství a já se topila v pocitech nespravedlnosti a smutku. Kdo nezažil, nepochopí.
Po pár pokusech inseminace nám již další nedoporučili a dali nám nabídku IVF. Bála jsem se! Toho všeho kolem co to obnášelo, toho, že to nemusí zase vyjít.
Vyšlo to!
Na jaře v roce 2021 jsme to celé podstoupili – hormonální stimulace, odebrání vajíček a jejich oplodnění v laboratoři. Každý den jsem volala na kliniku, jak (a jestli) naše oplodněná vajíčka rostou. Z devíti odebraných a oplodněných vajíček nám zbyly tři, které se dostaly do fáze blastocysty.
Naplánoval se transfer „nejhezčího“ vajíčka a zbylé dvě nám zmrazili (třeba na příště).
Čekání na výsledek testu bylo nekonečné. Měla jsem pocit, že to tentokrát vyjde! Vždyť jsme pro to udělali maximum.
Vyšlo to! Celé těhotenství jsem se bála, ale bylo ukázkové a naše holčička již oslavila první rok
- Kateřina J.
