Nikdy jsem se necítila úplně jako „mateřský typ“, dokonce jsem v pubertě prohlašovala, že děti mít nechci. S přibývajícím věkem a kamarády, kteří zakládali vlastní rodiny, se to změnilo, ale pocitově tikání biologických hodin stejně nepřicházelo. S manželem jsme byli dohodnutí, že dítě nebo děti určitě chceme, já jsem si lehce po třicítce řekla, že už je čas a „zadařilo se“ takřka na první pokus.
Na dítě jsme se oba těšili, těhotenství bylo v pohodě, neměla jsem žádné zdravotní obtíže a bylo to opravdu hezké období.
Když dneska přemýšlím o tom, jakou jsem vlastně měla představu o životě s novorozencem a malým dítětem, tak se musím sama sobě smát. Věděla jsem, že v noci se moc nevyspím, ale tím to tak končilo, rozhodně jsem si nedokázala představit, jak se bude reálně nedostatek mého spánku projevovat. Vždycky jsem potřebovala hodně spánku, ideálně 8 hodin, o víkendech mi vůbec nedělalo problém spát i déle.
Po porodu – který byl poměrně rychlý a krásný, cítila jsem se pak jako superžena – pro mě nastal rok pekla.
Celonoční spánek přišel až v jeho takřka třech letech
Každé ráno jsem vstávala s pocitem „panebože, už zase“. Syn je letní dítě, říkala jsem si, jak to bude super, že budu chodit v teple a krásném počasí s kočárkem na procházky, vezmu deku a celý den strávíme v parku… Tahle představa mi dneska přijde, jako kdyby si ji vymyslel někdo na drogách.
Realita byla taková, že jsem po noci plné vstávání k dítěti byla ráda, že se udržím na nohách a měla jsem pocit, že usnu, kdykoliv jsem si sedla. Co se týče rady „spi, když spí dítě“, ta pro mě prvního půl roku nebyla vůbec aplikovatelná. V té době totiž syn zvládal přes den spát pouze v jedoucím kočárku, doma to byly maximálně patnáctiminutové intervaly. Mám pocit, že postupně si moje tělo na přerušovaný noční spánek zvyklo a zároveň i počet nočních buzení se zmenšoval.
Nicméně celonoční spánek přišel až v jeho takřka třech letech.
Jako kdybych si pořídila ne dítě, ale kouli na noze
Další věc, která mě hodně semlela a trochu s ní popravdě bojuju dodneška, je skutečnost, že jakmile máte dítě, už nikdy nejste sami. Samozřejmě mi bylo jasné i před těhotenstvím, že malé dítě u sebe vždy musí mít někoho dospělého, nenecháte ho hodiny samotné v bytě jako zvířecího mazlíčka.
Ale ten skok do reality, ten byl jak náraz do zdi. Zhruba do synova roku jsem měla opravdu konstantní pocit, jako kdybych si pořídila ne dítě, ale kouli na noze. Té jsem musela přizpůsobit veškerý program, plány…
Ta koule prostě najednou byla priorita a středobod mého vesmíru.
Naštěstí můj manžel nikdy neměl problém být se synem sám, abych se mohla socializovat I s jinými dospělými bez dětí nebo si zkrátka zařídit program pro sebe, ve kterém jsem chvíli nemusela být jen máma. V takových chvílích jsem měla pocit, že se můžu konečně zase pořádně nadechnout a jen tak být, o nic a hlavně nikoho se nestarat. I moje máma se projevila jako hlídací babička a díky ní jsme si mohli s manželem poměrně brzy od synova narození užít chvíle jen ve dvou, skoro jako bychom byli bezdětní. Nebýt hlídání, nejsem si jistá, jak by náš vztah přežil první měsíce nebo rok s dítětem.
Turbulence partnerství po narození potomka
To, jaké turbulence v páru nastanou po narození potomka, je také něco, o čem se, myslím si, stále málo mluví. U nás to byla taková ta věčná klasika typu kdo je víc unavený, kdo toho doma dělá víc a kdo koho nechápe. Naštěstí si vše po pár měsících „sedlo“ a ve finále nás to myslím i posílilo, ale byly chvíle, kdy jsem byla z celé situace vážně nešťastná.
Něco si naplánuj a můžeš si být takřka jistá, že dítě ti do toho hodí vidle
Taky mě nikdy nenapadlo, že při mateřství (hlavně v jeho začátcích) budu celý den něco dělat a zároveň bude můj den končit s pocitem, že jsem neudělala vůbec nic a doma je větší bordel než jaký byl ráno. Vždycky jsem byla zvyklá si věci dost plánovat a v tomto mi mateřství dalo pořádnou facku. Něco si naplánuj a můžeš si být takřka jistá, že dítě ti do toho hodí vidle. Pravděpodobnost hraničící s jistotou.
Pro zachování posledních zbytků psychického zdraví jsem tedy nakonec přijala, že se zkrátka situace a život s dítětem odvíjí způsobem předem neznámým a že to vždycky nějak dopadne. Tohle zjištění mě dost osvobodilo a musím říct, že jsem si hodně situací, které jsem si před těhotenstvím nedokázala představit, že bych zvládla bez stresu, nakonec dokázala i užít (tímto zdravím všechny lehce nervózní introvertní rodiče na hřišti, čekající, co jejich potomek zase vyvede).
Dnes doufám, že si spolu zvládneme vybudovat hezký vztah
Dneska mám doma skoro pětiletého rošťáka, kterého bych do babyboxu nedala, je mojí součástí a nevyměnila bych ho za nic na světě. Je z něj perfektní parťák na výlety i kulturní akce. V přístupu k němu se inspiruju respektující výchovou, byť v mnoha situacích prostě respektující být neumím. Zároveň si z vlastního dětství nesu poznání, že pro něj nechci stejnou výchovu, jakou jsem měla já, ve které muselo být vše podle představ dospělých, dokonalé, poslušné dítě, vždy zdvořilé, vždy spolupracující.
Nemám žádnou představu o tom, jaký by měl syn být, až bude dospělý, ale doufám, že si spolu zvládneme vybudovat hezký vztah a že si život zařídí tak, aby mu v něm bylo dobře. Já ho v tom stoprocentně podpořím.
