Někdy v 31tt jsem si přestěhovala pracovnu z kanceláře domů. Přece jen už jsem byla o pár kilo těžší a línější, a to ranní vstávání mi taky nedělalo moc dobře. Někdo si při odchodu na mateřskou odnáší z práce dárky pro miminko, já si tedy odnášela svůj počítač, monitor a tiskárnu.
31.1.2020 půl hodiny po půlnoci vstávám s divnou bolestí břicha.. Je to tady! Rodím! Máme čas… Moje porodní asistentka říkala, že to může trvat několik hodin, možná i dní.
Usedám k notebooku a vyřizuji poslední emaily, co potřebují odeslat, protože počítač si s sebou do porodnice brát nebudu. Teda to jsem si naivně myslela. Nakonec mi ho muž přivezl třetí den, protože se musela neodkladně odevzdat naceněná zakázka, a to byla bohužel jen a moje parketa. I přes to, že jsem zaškolila prověřené osoby, nedokázali nabídku zpracovat.
Kojila jsem a u toho pracovala
Naštěstí jsme se v porodnici dlouho nezdrželi, já plná oxytocinu po porodu, nabitá energií, lámala bych skály, zpracovávala a odevzdávala bych všechny nabídky světa a hned první cesta z porodnice byla samozřejmě domu. Ovšem ne do postele s miminkem, ale k počítači. Pamatuji si to vážně čerstvě, měla jsem maličkého na klíně, na kojícím polštáři, prso v pusince a když spal, já pracovala.
Moje práce obnášela i občasné cestování, takže miminko do nosítka, protože neustále rozkládat a vyndávat z kufru kočárek bylo nad moje síly – zdar nošení! Jenže to miminko roste, že? A čím víc roste, tím méně spinká, že?
Jak krásně jsem to zpočátku měla zajeté a libovala jsem si, jak to všechno dávám levou zadní a jak nechápu ty mamky, co jsou jen doma, co jako dělají celý dny? Vždyť to miminko jen spí, v noci o něm nevím, protože spí se mnou v posteli, kojím v posteli, já ráno úplně fresh, s nosítkem jsem zvládala i jídlo pro sebe, zajistit materiál na stavbu – v té době jsme stavěli dům – odvážet dělníky, pracovat.
No hotová superwoman!
Udrží mě ten strom, když si přes něj hodím lano?
Pak to přišlo.. první zuby, změna spánkového režimu, dítě vyžadovalo pozornost. Ten čas, který jsem měla pro sebe – kde je? Kde jsi? Jak to mám teď všechno zvládat jako?
Největší zlom přišel pár měsíců po nastěhování do RD. Nebyl totiž úplně hotový, to vlastně není ani teď po 3 letech, takže práce na něm a s ním spojené pokračovaly. Do toho moje práce a ještě úklid téměř 180m2. Honzík tou dobou spal jen a pouze v nosítku! „No, když sis ho tak naučila!!“ slýchávala jsem věčně, protože jsem ho samozřejmě nepůjčovala na hlídaní, ani do kočárku.
Takže aby spinkal, musela jsem jít hezky šlapat ven alespoň na hodinu, aby se prospal. Je jedno, jaký je počasí, je jedno jestli jsi unavená, bolavá, smutná nebo hladová. Každý den 13 km v nohách.
Ano, občas je procházka v přírodě fajn, čerstvý vzduch, uspořádat si myšlenky. Ale mně se v hlavě jen honilo kolik toho doma musím stihnout, jestli nebude problém, když to či ono odevzdám až večer a jestli mě támhleten strom udrží, až si přes něj hodím lano.
Z mých 95 kilo jsem spadla na téměř 60. Stres, únava, nevyspání, vyčerpání, Honzíkova separační úzkost, rostoucí zuby, noční buzení a já na pokraji sil.
Muž si musel myslet: válí se na gauči, kojí, čumí do mobilu – uklizeno není, práce stojí
Jistě jste si už položili otázku – a proč to jako děláš? Tak prostě nepracuj!
Jenže to nešlo. Ty firmy, co jsme řídili s mužem, byly naše. Můj muž by nikoho tak hluboko do firmy nepustil a ano, zkoušela jsem zaučovat různé asistentky, co by mi pomohly s administrativou. Ale vždycky se naskytl nějaký problém. U mě. Nedokážu předelegovat svojí zodpovědnost na další osobu.
Hodně mi pomohl v té době kolega, který si převzal rozpočty, což mi zabíralo nejvíce pracovního času a pak jsme domu přijali uklízečku. Nejlepší rozhodnutí života! Přiznám se, že s tím musel přijít můj muž, protože situace už byla tak vyhrocená, že jsme si rozdělovali majetek a domlouvali se na péči o syna.
Náš vztah šel totálně do kytek, můj psychický stav by mohli diagnostikovat jako „labilní“ a vůbec mi v tom nebylo dobře. Chápu, že z pohledu muže to vypadalo asi nějak takto: hm, pokaždé když přijedu domu, válí se na gauči, kojí, čumí do mobilu. Uklizeno není, práce stojí, bezva. Kdykoliv totiž přijel, vychytal tu chvíli klidu, kdy jsem kojila.
Jenže já se cítila hrozně nedoceněná, dělám všechno pro všechny, první poslední pro syna, pro muže, musím být dobrá matka, žena, hospodyně, podnikatelka, ale vůbec mi to nejde. Chtělo se mi umřít. Cítila jsem, jak jsem selhala. Jak jsem vlastně k ničemu. To byl můj pohled.
Nikdy jsem nepracovala na úkor dítěte, ale na úkor sebe
Vůbec mi nedocházelo, kolik jsem si toho na sebe naložila a jak náročná je sama o sobě role matky. S narůstajícím věkem syna je to mnohem a mnohem složitější a když poslouchám nebo čtu příběhy jiných, které mají co dělat zvládat mateřskou bez práce, nechápu, jak jsem mohla zvládat tohle všechno.
Moje porodní asistentka mi jednou řekla: „Ty když mluvíš, tak je to samé musím, musím.. zkus to změnit za potřebuju“. A měla pravdu. Musím leda tak umřít. To je jediné co v tom životě musím.
Budiž mi útěchou, že mám čisté svědomí v tom, že jsem nikdy nešla na úkor svého syna. Vždy, když byl vzhůru, měl moji pozornost. Nemusel do jeslí, nedávala jsem ho na hlídání, byl u mě a já s ním.
Nikdy jsem nepracovala na úkor jeho, ale sebe.
Co dělají mámy, když jim děti spí? Já odcházím pracovat
Všechno nakonec dobře dopadne, a pokud to tak nedopadlo, tak to ještě není konec.
Času mám stále málo a práce hodně, to se asi nezmění, ale jsem vážně vděčná sama sobě. Ustála jsem to, vydržela jsem to a jsme tam, kde jsme. Cítím nesmírnou vděčnost, že nemusím syna dávat do školky, můžeme trávit čas jak chceme, spolu, bez sebe, na výletech, v herničkách.
Ano, stojí mi to za můj volný čas, kdy bych se mohla podívat třeba na seriál. Nebo já vlastně ani nevím co se dělá? Co dělají mámy, když jim děti spí?
Já odcházím pracovat, nebo se věnovat svému muži.
- Jana P., IG: @janapivnickova
