„Cože, ty jsi těhotná? Se asi budeš do práce vracet rychle, viď?“ Při vzpomínce na tohle období se dneska musím smát. Bylo mi 34, rostl mi pupek a já sama netušila, co bude…
Milovala jsem party, cestování a svojí práci. Léta plynula a pak jsem konečně potkala toho pravého. Podepsaná smlouva na koupi domu, svatba a první šedivý vlas. Hmmm, to je asi čas, založit rodinu.
Vždycky mi všechno vycházelo podle plánu. Na svatební cestě otěhotním! Haha, takhle to prý v mém věku nefunguje… S každým měsícem, kdy na testu nebyly 2 čárky, jsem si přála otěhotnět víc a víc. Nevím proč. Pořád jsem se z kanceláře potichu vypařovala, když někdo přišel s miminkem. Nechápala jsem, proč se všichni rozněžněně vrhají na mimčo a chtějí ho chovat. Silný mateřský pud to tedy určitě nebyl.
Ale plán jsem přece měla jasný! Pak se to konečně stalo. Když si vzpomenu, jak jsem ráno v koupelně zahlídla tu druhou, nečekanou čárku, vyskočila radostí do vzduchu, mám zase slzy v očích. Ha, hormony už asi začínají fungovat.
V zahraničí je normální chodit do práce po 6 měsících. Tak co, kdy se budeš vracet ty?
Meeting, briefing, brainstorming…, to byla realita mých dnů. Kalendář plný schůzek, práce od nevidim do nevidim, šéfka a kolegyně, které porodily a zase rychle naskočily do korporátního kolotoče.
„Není důležitý, kolik času s dítětem trávíš. Důležité je, aby ten čas byl smysluplně prožitý. Máma, která je na mateřský, ale celý den pije kafe a kouká do mobilu, dá dítěti míň, než pracující máma, která se mu pak odpoledne opravdu věnuje. Jsme jediná evropská země, kde je mateřská takhle dlouhá, je normální chodit do práce po 6 měsících. Tak co, kdy se budeš vracet?“
Hmmm, to všechno zní vcelku rozumně. Nevím, netuším, nemám vůbec představu, jaký bude být máma. Tak si tu mateřskou zatím napíšu na 2 roky, ať nic neslibuju, a pak uvidíme..
Moje poslední manažerská akce je převelení zákaznického centra na home office
Jejda, za týden už musím nastoupit na mateřskou. Těším se na rozlučkovou party, na workshop o látkových plenách a spoustu dalších „mama aktivit“, které jsem si na jediných 6 týdnů v mém životě, kdy budu bez práce a bez dítěte naplánovala. Jenže v tu chvíli přichází Covid.
Moje poslední manažerská akce je převelení zákaznického centra na home office a zajištění jeho fungování z židle doma. Chvíli na to přichází karanténa i do běžného života. Všechny plány jsou fuč, já jsem doma s pupkem, nemám nic nakoupeného a nikam nemůžu.
Tak takhle jsem si to nepředstavovala..
Aspoň, že je krásné počasí a my máme minizahrádku. Sousedi se mě každý den ptají, „co tady ještě děláš“? Justině se moc nechce ven. Tak zkouším mytí oken, manžel se obětuje k sexu s vorvaněm, piju litry maliníkového čaje a pořád nic…
Jestli tohle není ono, tak fakt nevím…
Ufff, co to je? To jsou ty kontrakce? Ok, je čas jít do horké vany.
Kroutím se, zapisuju pravidelnost bolestí, už jsem úplně uvařená. Volám porodní asistentce – prý si mám dát ještě vanu. Muž spokojeně chrní, já už nechci teplou vodu ani vidět. Jdu ho vzbudit – „Cože, už je to tady? Jedeme!“. Kolem třetí ráno mi v porodnici říkají, že to ještě není ono. Jestli prý chci jet domu, nebo tam zůstat. Jasně že chci zůstat, protože jestli tohle není ono, tak fakt nepoznám, kdy to ono je.
Muž musí domu – Covid.
Funím pani s novorozencem na pokoji, snažím se spát a dělat, že tam nejsem. Vyšetření v 6 ráno, konečně jdu na sál. Muž je na cestě, yes! Všechno jde krásně, ale jen do jisté doby. Najednou tam stojí 2 doktorky, tváří se divně a říkají, že musí ven.
Četla jsem o nástřihu hrozný věci, já ani nevím, že mě střihli. Justy pomáhali Vexem – dělám si srandu, že mě vyšťouchli, jak ucpaný záchod. Najednou mi přikládají na hruď malinký, tichý uzlíček. Chvíli mám strach, jestli je vůbec v pořádku. Pak se konečně ozve. Veškerá únava a strach jsou pryč. Ona se přisává! Je to žroutík od narození.
Hoďka je pryč, placenta pořád ve mně. Hmmm, tak ještě rychle narkóza..
Když mám sílu na bdění, rychle studuju, jak se to miminko správně drží
Jsme na pokoji, jen my dvě. Díky Covidu za náma nikdo nemůže. Ani mi to nevadí, dny s ní plynou úplně samy. Ve chvílích, kdy mám sílu na bdění, rychle studuju, jak se to miminko správně drží. Těším se domu. Jenže po příjezdu zjišťuju, že vlastně vůbec nevím, jak to tam všechno budu dělat!
K tomu se rozjíždí parádní hormonální koktejl. „Miláčku, co ti je?“ Asi poprvé v životě nekecám, když říkám „nic“. Poprvé v životě mi to věří. „Chceš obejmout?“ „Ano!“ Aha, tohle jsem potřebovala, pořádně mu namočit tričko mýma slzama.
Hodiny sedím na gauči, kojim jí, nechávám jí na sobě spát. Mám hroznej hlad, ale ani se nehnu, vždyť spinká. Před pár dny bylo nemyslitelný, abych se nenajedla. Jakmile přišel hlad, stávala se ze mě sedmihlavá saň, která nezná bratra. Koukám se na ní, nemůžu se jí nabažit, jsem nejšťastnější člověk na světě. V tuhle chvíli…
Najednou zase brečím. To už budu celý život jen sama doma, kojit a přebalovat?? A ta únava, to je mazec. Naštěstí těch šest týdnů není nakonec zas tak dlouhých. Hormony se usazují, Justy roste a je s ní pořád větší a větší sranda, Covidový opatření se konečně uvolňují.
Otěže převzal mimiboss
Pořád mám nějaký meeting, briefing, brainstorming… Jen z toho nemusím vytvářet Powerpointové prezentace. Je pravda, že už to úplně neřídím já, ale otěže převzal miniboss. Nepamatuji si, kdy jsem se naposled musela takhle vzdělávat. A ani si nepamatuju, kdy mě to naposled takhle bavilo. A už vůbec si nepamatuju, kdy každá moje emoce, každý můj čin někoho tak hluboko ovlivňoval.
Mám jasno. I kdybych našla tu nejlepší chůvu pod sluncem, nechci, aby moje dítě pro život tvaroval někdo cizí. I čas, kdy vedle ní jen sedím, koukám na ní, nebo vedle ní vařím, má smysl. Každou vteřinu totiž nasává všechno co dělám, co říkám, co cítím.
Jsem šťastná za to, že žiju v Čechách a mám možnost zůstat s ní doma, dokud mě potřebuje a má o mě zájem. Co to jsou tři roky práce? Vůbec nic. První tři roky jejího života? Úplně všechno!
Stále mám potřebu se realizovat, ale ne v korporátu
I dneska mám potřebu se realizovat, vzdělávat se, být mezi lidmi, vidět za sebou práci a úspěch. Tyhle oblasti si naplňuji když spí, nebo když s ní může být táta.
Nikdy jsem si nedokázala představit život bez korporátu. Dneska si neumím představit život bez svého skřítka, který mi ukázal úplně nový rozměr života a naprosto nečekaně mě i profesně strašně rozvinul.
Těším se na další roky mateřství a taky na to, až si ten porod a první tři roky nového života užiju ještě jednou, a to se všemi znalostmi a zkušenostmi, které mi Justy dala.
Lucie, IG: @vyspana_mama
www.vyspanamama.cz
