Za pár dní to bude rok, co se tento příběh začal odehrávat. Měli jsme tou dobou rok a třičtvrtě starého syna a já byla na začátku těhotenství s dalším miminkem, které jsme už přes půl roku prosili, aby k nám přišlo.
Ke konci ledna se na těhotenském testu objevily vytoužené dvě čárky. Měli jsme s manželem obrovskou radost a těšili se, že v září přivítáme na svět miminko. Nelenila jsem a krátce po pozitivním testu jsem začala hledat porodní asistentku, kterou jsem tentokrát moc chtěla mít. Vybírala jsem mezi dvěma a nakonec se rozhodla pro tu, která mi byla blíž nejen vzdáleností, ale hlavně sympatiemi. Když jsem jí poprvé volala, už jenom po tom, co se představila, mi bylo jasné, že tohle bude dobrá volba.
A taky že ano, je úžasná osoba! Domluvily jsme se na předporodní péči a doprovod k porodu s tím, že si zavoláme a sejdeme se okolo 20tt.
Miminko to ale chtělo jinak.
Doktor se snažil srdíčko na ultrazvuku dlouho najít, ale bohužel
Už od začátku jsem měla takového červíka v hlavě, kterého jsem v prvním těhotenství neměla. Nemohla jsem se zbavit myšlenky, že je něco špatně. Na první kontrolu na gynekologii jsem šla v sedmém týdnu. Když pan doktor ukazoval na ultrazvuku bijící srdíčko, byla jsem až zaskočená, že tam opravdu je. Podvědomě jsem počítala s variantou, že tomu tak nebude. Měla jsem radost, vše se zdálo být v pořádku, na další kontrolu jsem měla přijít za měsíc.
Rozhodli jsme se s těhotenstvím před nejbližší rodinou a kamarády netajit. Vytvořili jsme video a na jeho konci byl záznam, kdy syn hladil bříško a dal na něj pusu. Všichni měli velkou radost, ale zároveň jsem vždy říkala, že je to ještě začátek a může se cokoliv stát, pořád mi ten červík v hlavě vrtal.
O téměř tři týdny později jsem v pátek večer začala špinit. Ten den jsem byla hodně aktivní a celý den jsme měli nabitý program, doufala jsem, že jsem to jen přehnala a tělo takto reaguje.
Přes víkend ale špinění neustupovalo, rozhodla jsem se tedy v pondělí zajít akutně na gynekologii. Syna jsem nechala u kamarádky na hlídání, tušila jsem, že bude zle. Po cestě jsem si přehrávala v hlavě scénáře, jak to asi bude vypadat. Snažila jsem se myslet pozitivně, ale prostě jsem věděla, že se miminko rozhodlo odejít.
To se taky na ultrazvuku potvrdilo.
Byl nekonečně dlouhý, pro mě a myslím, že i pro doktora. Snažil se najít srdíčko opravdu dlouho, ale bohužel. Miminku se zastavilo srdíčko dva dny po tom, co jsem jej viděla poprvé a naposledy na ultrazvuku bít v 7tt.
Když jsem přišla domů, vyhrkly mi slzy do očí a já už jen plakala a plakala
Byla jsem jak v bublině, hroší bublině, která ke mě nepustila žádnou emoci. Doktor byl velmi laskavý, probrali jsme možnost vyčkání na samovolný potrat, který bohužel nebyl na místě, protože už se přidával svědivý výtok a hrozila infekce.
Domluvili jsme se na revizi, kterou mi zařídil hned na druhý den. Já už se naštěstí nemusela o nic starat, nikam volat, vysvětlovat, stačilo přijít druhý den do nemocnice. Byla jsem v ordinaci dlouho, odhaduju půl hodiny určitě. Vyšla jsem ven a ani mě nerozhodila poznámka jedné čekající pacientky, která řekla: „Slečna už je hotová, tak teď už to snad půjde rychle“. Au, to bolí… kdyby jenom paní věděla, co se právě uvnitř dělo a co máme ještě před sebou.
Vzala jsem jen bundu a šla, asi ani nashledanou jsem neřekla.
Cestu domů si vlastně ani nevybavuju, byla jsem pořád v bublině, která praskla až doma, když jsem za sebou zavřela dveře. V tu chvíli mi vyhrkly slzy do očí a já už jen plakala a plakala.
Porodní bába mi poradila, ať si s manželem vymyslíme pro miminko nějaké rozloučení a za to jí neskutečně děkuji
Po dvou hodinách, kdy jsem si poprvé vyplakala oči, jsem zavolala své porodní bábě, jak si sama říká. Pamatuju si, že telefon nestihl ani jednou pípnout a už mi jej vzala. Já jsem se horko těžko zmohla na pár slov.
Ona byla úžasná! Podpořila mě, povídaly jsme si poměrně dlouho, nebo spíš povídala ona, já jsem víceméně jen plakala. Poradila mi, ať si s manželem vymyslíme pro miminko nějaké rozloučení a za to jí neskutečně děkuji! Napadlo mě to hned, jak jsem viděla, že se na ultrazvuku nic nehýbe, nic nebije, ale sama bych se k tomu asi neodhodlala.
Člověk má v sobě pořád takové ty naučené fráze, že to přece byl jenom začátek, ještě to nic nebylo. Ale bylo! Bylo to naše miminko, které jsem už v tu chvíli milovala a stále jej miluji!
Po tom, co přišel manžel z práce, přišla další vlna neutišitelného pláče, který jsme si prožili v objetí a tichu, kdy ani jeden z nás nemusel nic říkat. Bylo to velmi intenzivní.
Manžel pohladil naposledy bříško a chvíli jsme si o něm ještě povídali, jaké to mohlo být
Pak manžel zašel pro syna ke kamarádce a vyrazili jsme na procházku do města s jasným cílem – koupit andílka a svíčku. Stavila jsem se ještě v DMku vytisknout všechny fotky, které s těhotenstvím souvisely. Večer po uspání syna jsme si s manželem sedli a vybrali jsme pro naše miminko jméno.
Bedřich.
Projela mnou úplně husí kůže, když jsme se pro jméno rozhodli, podívali se do kalendáře, kdy má svátek a zjistili jsme, že zrovna zítra, tedy v den revize.
Pro mě to byl obrovsky silný moment.
Poskládali jsme společně ještě lodičku z papíru a obálku se srdíčkem, kam jsem vložila vytištěné fotky. Na obojí jsme napsali jeho jméno. A právě to byl velmi důležitý a silný moment pro manžela, kdy se to pro něj vše tak nějak zhmotnilo. Já jsem si ještě vzala zápisník, kde jsem si napsala co se mi honí hlavou a vzkaz pro miminko, přiložila jsem k tomu obálku s fotkama a šli jsme si společně naposledy ve čtyřech lehnout.
Manžel pohladil naposledy bříško a chvíli jsme si o něm ještě povídali, jaké to mohlo být.
Další den jsem byla ráno na revizi. Na pokoji jsem byla naštěstí sama a tak jsem si i tam mohla nerušeně poplakat. Odpoledne už jsem byla doma a manžel se synem šli do obchodu. Donesli pro miminko kytičku bílých růží, které jsem si pak kupovala ještě dlouho poté, abych měla pocit, že je tady pořád s námi a aby i on věděl, že na něj pořád myslím.
Ten den jsme také obvolali a obepsali celou rodinu a kamarády, kteří o miminku věděli. Řekli jsme jim, že budeme v devět večer pro Bedřiška zapalovat svíčku a pokud chtějí, budeme rádi, když se také přidají. Opravdu všichni svíčku zapálili a posílali nám fotky, že na nás a na malého andílka myslí.
Tečou mi po tváři slzy, jenom to píšu, některé momenty byly paradoxně tak krásné!
Koupila jsem si přívěsek andílka, abych jej měla symbolicky stále u sebe
Třetí den našeho loučení s miminkem jsme se šli společně projít k řece. Vzali jsme sebou lodičku z papíru a dvě růže. Otrhali jsme okvětní lístky a se synem jsem poslala lodičku po proudu.
Čtvrtý den jsem si ještě koupila ve zlatnictví přívěšek ve tvaru andílka se srdíčkem, abych jej měla symbolicky stále u sebe.
Poslední část loučení s miminkem jsem si prožila týden po tom, co jsme zjistili, že srdíčko nebije. Jela jsem za svou porodní asistentkou, se kterou jsme si o všem povídaly téměř tři hodiny. To byla taková moje poslední náplast na bolavé srdíčko a poslední část smíření. Dala mi na konci napářku a čaj, které jsem si dělala každý den, aby se po revizi vše hezky zahojilo a my se mohli brzy znovu začít o miminko snažit.
Píšu tento příběh s dvoutýdenní dcerou. Věřím, že na ni její andělský bráška dává pozor
Dva měsíce na to, jsem na testu objevila dvě čárky. Tentokrát už s happyendem, píšu tento příběh s dvoutýdenní dcerou sladce oddechující a snící vedle mě. Věřím, že na ni její andělský bráška dává pozor a drží nad ní ochrannou ruku.
Má svého strážného anděla!
Ač to nebylo jednoduché, jsem velmi vděčná za vše, co nám Bedřišek přinesl a čím nás obdaroval. Byla to velmi těžká zkouška, která nám dala ale spoustu nových zkušeností a hodně nás naučila. Myslím na něj každý den, opravdu nebylo jediného dne za ten rok, kdy bych na našeho andílka nemyslela. Několikrát jsem si i poplakala.
Rozlučte se s vašimi miminky, i když jste je nemohli poznat osobně
Pokud něco takového prožíváte, nebojte si to prožít se vším všudy. Udělejte vše, co cítíte, že chcete a musíte udělat!
Třeba i zpětně, rozlučte se s vašimi miminky, i když jste je nemohli poznat osobně, nemohli jste si je prohlédnout, pochovat. Najděte si svůj způsob, který vám pomůže a uleví.
- Barbora D.
