Můj příběh začíná na podzim 2019. Byla jsem pracující nastávající maminka, která se těšila z plánovaného potomka. S bývalým partnerem jsme si otevřeli kavárnu a já jakožto zaměstnanec, nejmenované firmy, jsem si chtěla ještě chvilku udržet své pracovní místo proto jsme živnost napsali na partnera.
Vše se zdálo být zalité sluncem, jenže každá pohádka jednou končí.
Napadl mě, policie přiznala: jelikož jste nic podobného nehlásila předtím, víte, že se mu nic nestane?
Zploditel mě opustil cca ve 4 měsíci těhotenství z firmy kompletně odstřihl, celé to vyústilo dokonce v napadení mé osoby, kdy jsem musela k lékaři a „jen“ naraženými žebry. Celá věc se začala prošetřovat na policii, protože jsem potřebovala lékařské ošetření.
Upřímně tím celý kolotoč s naším systémem začal.
Na policii jsem původně jít nechtěla bála jsem se co vše by to mohlo způsobit, že snad budu vypadat jako věčný stěžovatel. Policie mě vyslechla 2x, obě výpovědi zapsali a já myslela, že celou věc rychle vyřeší, i z důvodu mého stavu to poslední co jsem chtěla řešit bylo správní jednání. Avšak bylo mi vysvětleno že to musí proběhnout.
Přístup policie bych nehodnotila jako celkově špatný, ale pokud vám policista po výslechu mimo záznam řekne, paní či slečno, proč jste se s tím chodila, vždyť to stejnak na situaci nic nezmění, ten pán vás opustil nemusíte se mu mstít. Na toto jsem se ohradila že opravdu to poslední co chci je se někomu mstít, ale to co se stalo překročilo jisté hranice, které by se měli řešit.
Odpověděl, ovšem to chápu, ale jelikož jste nic podobného nehlásila předtím, víte, že se mu ani tak nic nestane? Maximálně dostane napomenutí a na věci to nic nezmění akorát si protahujete trápení…
Podepsala jsem tedy výpověď a odešla.
Výsledek: Paní je těhotná, pod vlivem hormonu neunesla rozchod, a proto celý případ uzavíráme
Doma jsem několik dní nespala pořád celou situaci přehrávala a vymýšlela způsoby, jak jsem ho já k tomu vyprovokovala, že si za to celé můžu sama..
Poté co se zploditel dozvěděl o tom že jsem celou věc oznámila na policii tak jsem měla několik výhružných telefonátů kde mi několikrát řekl že od něj neuvidím ani korunu, že on je kvůli mně teď v problémech. Proč nedokážu jen tak přijmout náš rozchod a dělám v tom další zle.
Podrobili jsme se správnímu řízení. Znovu mě vyslechli a já znovu toho člověka potkala na chodbě. Polil mě strach, co když mi ublíží, co když přijdou další výhružky.
Člověk v tomhle má opravdu bujnou fantazii, co vše by se mohlo stát. Naštěstí pořád někdo chodil po chodbách, a já tak nemusela být sama.
Výsledek správního řízení ve zkratce = paní je těhotná pod vlivem hormonu neunesla rozchod a proto celý případ uzavíráme s tím, že pán je počestný podnikatel, který podniká v našem městě. Nikdy s ničím obdobným problém neměl (nebylo to hlášeno) s nemožností se proti tomu odvolat.
Bála jsem se že někdy přijde, že bude něco chtít a že se něco stane mému dítěti
Po této zkušenosti jsem byla rozhodnutá, že ho neuvedu jako otce. Prostě otec neznámý.
Moje rodina, mě následně přemlouvala abych toto rozhodnutí změnila, protože mě musela začít finančně podporovat, jelikož z neschopenky se moc dlouhodobě žít nedá a právník také není úplně zadarmo. Do toho byla psaná půjčka na onen podnik stále na mě, takže jsem splácela vlastně podnikání někoho jiného. O hlouposti, kterou jsem udělala samozřejmě vím, za chyby se platí. Ale byl to člověk, v kterého jsem měla důvěru a bohužel si nevšimla že celou situaci pouze využíval pro svůj prospěch. Toto se řešilo cca 3 měsíce.
Souběžně se řešil můj stav. Bála jsem se že někdy přijde, že bude něco chtít, že se něco stane mému dítěti. Ze strachu jsem nespala z nervů jsem zvracela a pokaždé, když přišlo jakékoliv oznámení, jsem se ho bála otevřít.
Musím říct, že v tomhle období mi byla oporou hrozně moje maminka a sestra a sem opravdu ráda že jsem měla alespoň někoho.
Bála jsem se, že člověk, který mě fyzicky napadl s jasným úmyslem ublížit, by mohl mít právo vídat mé dítě
Každopádně mi bylo doporučeno právníkem, že by bylo dobré podat žalobu o určení otcovství, protože pokud tak neučiním, může tak učinit on a nechat se tam zapsat, následně má právo i syna vídat, pokud by chtěl.
Toto zjištění pro mě bylo opravdu zdrcující, že člověk, který někoho fyzicky napadne s jasným úmyslem mu ublížit by měl mít právo vídat mé dítě. A pokud bych ho neuvedla, tak by vše svědčilo pro něj, že vlastně on je ten super táta, který se chce starat a já ta uzurpující matka, která dělá pouze problémy.
Podali jsme tedy žalobu o určení otcovství s tím že mi bylo řečeno že tyhle případy řeší předčasně, ale že i tak může požádat o předběžné opatření, což jsme také udělali. V tu chvíli jsme ho i předtím vyzívali, aby své otcovství přiznal ještě před narozením. To jsem byla v 7 měsíci.
Neměla jsem nárok, aby koupil alespoň kočárek
Poslední co by mama chtěla řešit je jestli si koupí postýlku nebo jestli si koupí kočár. Na obojí nebylo.
Začala jsem se nacházet opravdu v patové situaci a i to jsem chtěla řešit s právníkem, který mi řekl že by mi měl bývalý partner přispět na náklady spojené s těhotenství. Ovšem do toho se nepočítá kočárek, postýlka, monitor dechu, skříň na oblečení, oblečení, protože přece ty věci bych kupovala tak jako tak (následně toto mi i potvrdil soud že opravdu není povinen na tyto výdaje přispět).
K tomu se musím vyjádřit – jako pardon, kde sakra žijeme, kdy velmi slušně zajištěný chlap nechá ženskou s úvěrem na své podnikání, který si vesele neplatí, vydělává si dál beztrestně, a ta žena nemá nárok ani na kočárek či postýlku, protože by to stejnak koupila. Co to je jako za argument? Jakože to stojí míň peněz, protože to to dítě nutně potřebuje, či co?
No vraťme se k příběhu…
Spor o otcovství: Asi příště pořídit v inkriminovanou dobu videozáznam naší společné akce
Otcovství samozřejmě neuznal. Chtěla jsem se domluvit bez soudu, protože to prostě stojí míň peněz a tak jsem se po dlouhém přemlouvání odhodlala mu zavolat, jestli je nějaká cesta k dohodě. Odpověď jsem měla čekat.. Nic ode mě nedostaneš, rozumíš? Kvůli tobě jsem v takových sračkách, že si to nedovedeš představit, co po mě ještě chceš?
Nebyla jsem schopná odpovědět a nakonec hovor ukončil se slovy že stejně určitě to dítě není jeho a bůh ví, jestli jsem vůbec těhotná. To bylo naposledy co jsem sním mluvila.
Čekali nás tedy genetické testy, až se malý narodí. Čekala jsem že s celá věc nejspíš potáhne, a tak jsem požádali o předběžné opatření, kde mi bylo sděleno, že pokud budu žádat o moc vysokou částku tak mi nemusí být uznána. Právník tedy navrhl 2 000 Kč měsíčně. Což bylo soudem schváleno, ale jelikož se zploditel odvolal tak ho hned po 2 měsících zrušili z nedostatku důkazů, protože fakt, že jsme se o dítě snažili, žili spolu přes 5 let ve společné domácnosti a podnikali společně, očividně nic nedokazuje. Doslova napsali, že pokud nemá věcný důkaz o tom, že je právě on otec, tak máme smůlu.
Asi příště pořídit v inkriminovanou dobu videozáznam naší společné akce.
Další super rána, protože jsem zjistila, že prostě tohle vše neuplatím. Právník alespoň přesvědčil jeho právníka, aby začal platit půjčku, kterou jsem do teď platila já a všeho všudy jsem se stala komplet závislou na svých rodičích.
Což mi pochopitelně nebylo vůbec příjemné ale co má člověk dělat jít na ulici když mu po zaplacení všeho zbývají 4 000 Kč?
Většinu věcí jsem dostala od paní z charity, která mi sháněla i hračky pro syna
Od té doby se nic nedělo … navštívila nás po porodu sociální pracovnice, která chtěla vidět, v jakých podmínkách žije můj syn. S tím že jsme se trochu zapovídali, řešili jsme jak se celá situace odehrála. Já brečela, protože celá situace byla opravdu těžká.
Výbavičku na syna mi kupovali rodiče plus já částečně něco pořídila z našetřených peněz, rodiče mi vypomáhali i se stravou, oblečení jsem měla něco nového, co koupila moje mamka, ale většinu věcí jsem dostala od paní z charity, která mi sháněla i hračky pro syna.
Celá věc se tak táhla a já byla opravdu vyčerpaná.. Sociální pracovnice mi řekla, že mě samozřejmě jako matku chápe, že chápe po tom, co jsem jí vypověděla, proč nechci, aby otec vídal svého syna a chápe i mé obavy o to, zda by se o něj postaral, zda by mu neublížil, že by na mém místě měla stejné obavy a jednala by dost podobně. Každopádně že mi i jako sociální pracovnice musí sdělit, že i přes to všechno na to bohužel má otec právo, protože to, že se někdo chová špatně k vám neznamená, že stejný vzorec chovaní uplatní i na dítě.
Sociální pracovnice přišla, když synovi byl rok a pul
Genetické testy proběhli, když syn měl rok a 2 měsíce.
Do té doby jsem jak na trní očekávala jakýkoliv dopis či mail od právníka a pokaždé se třásla hrůzou, co ještě přijde.
Neměla jsem právo na žádnou dávku, protože: přece když bydlím u rodičů, ať se postarají oni
Myslela jsem že vše proběhne daleko rychleji. Ale když už vše trvalo tak dlouho tak jsem se rozhodla dojít se zeptat zdali bych neměla nárok na nějakou dávku.
Tam mi bylo bohužel sděleno, že jelikož jsem měla vysoký příjem jako zaměstnaná (což bylo lehce pod nějakým průměrem platů) a žiju s rodiči, kteří normálně pracují, že ani nemá smysl si o jakoukoliv dávku žádat, protože bych na ní stejnak nedosáhla a přece když bydlím u rodičů, ať se postarají oni.
Upřímně tak ponížená jsem si dlouho nepřipadala, když už jsem vyhodnotila že bych nějakou tu pomoc opravdu potřebovala spolkla veškerou svou hrdost a šla tedy požádat o pomoc, tak paní na přepážce vás odbyde s tím že na tohle nemáte nárok, protože jako zaměstnanec jsem měla průměrný plat, že jsou v podstatě daleko horší případy a že se o mě má kdo postarat. Tak ať nezdržuji frontu a šup, ať mám dalšího člověka vyřízeného.
Přesně takový jsem měla z paní dojem – neotravujte mi to tu. Nejste tak závažný případ, navíc máte někoho, kdo se postará, nashle.
Systém v mnohém selhal. Pokud bych neměla podporu od okolí, nevím, kde bych byla
Jestli vše mohu zakončit tak vše nakonec dopadlo jak nejlépe mohlo.
Biologický otec syna nevídá, soudy sice trvaly cca 2 roky, ale nakonec něco zaplatit musel, i když poměr jako k jeho příjmům, které samozřejmě jako OSVČ optimalizuje, je výsledek alimenty = 4 500 Kč zpětně za dva roky + tedy každý měsíc nově.
To, že české soudy trvají, jsem věděla. Ovšem na realitu jsem opravdu připravená nebyla. Soud, který se táhne přes 2 roky a je řešen jako prioritní případ, jakože to soudy o určení otcovství jsou, stejně tak i následné určení do péče a výše alimentů, jsem opravdu nečekala.
Byly to pro mě 2 roky plné stresu, kdy nevíte co přijde. Proběhlo několik výhružných hovorů od bývalého partnera i výhružných gest, jako jsou kupříkladu propíchané gumy u auta atd.
Zpětně můžu hodnotit, že minimálně v rychlosti a hlavně v posuzování některých věcí systém naprosto selhal. Pomocnou ruku mi podali známí či rodina a opravdu pokud bych kolem sebe neměla tak dobré a srdečné lidi, které jsem i dík tomu potkala, nevím co bych dělala či kde bych dnes byla.
V současné době pomáhám samoživitelkám
Jelikož jsem potkala nového partnera, s kterým nyní neplánovaně čekáme dalšího potomka a který má syna za vlastního a má v plánu si ho i osvojit, tohle celé mohu teď zpětně brát jako opravdu cennou lekci, která mě posunula opravdu někam dál, otevřela mi oči do reality, naučila mě být více empatickou i nápomocnou. Nechci ani domýšlet, jak by vše dopadlo bez psychické podpory mé sestry, která je psycholog a spoustu věcí se mnou řešila v rámci terapii i přes své kolegy.
V současné době se snažím pomáhat samoživitelkám příspěvkem oblečení či hraček, které vozím do rodinného centra, kde takto pomáhají, které jsem i díky této situaci objevila a spojilo mě to opět se zajímavými lidmi.
Systém by měl reagovat rychleji, kdy maminky řeší, zda koupí plenky nebo mléko
Vím, že to není asi nejhorší příběh a že na tom jsou lidi opravdu hůře, než jsem byla já. Samozřejmě jsou matky, které zůstanou úplně bez pomoci, protože nemají oporu v rodině, jako jsem měla já. A znovu opakuji, že téhle pomoci si opravdu vážím a nepřeju nikomu, aby se vůbec do podobné situace dostal.
Proto si myslím že by se mělo zapracovat na systému, který by byl lépe směřovaný a cílený na konkrétní pomoc konkrétním lidem.
A který by byl hlavně rychlý, protože to že teď nějaká maminka váhá, zda koupí UM nebo plenky, protože na obojí nemá, a systém je s prominutím tak pitomý, že pokud už tedy něco schválí, tak to trvá děsně dlouho, než tu danou pomoc dostanete, je dle mého názoru opravdu k pláči.
Marie J.
